|< () |< () |_ | /\

Olga Škochová ze společnosti Za Česko kulturní mi poslala otázky do ankety, patřící k dalšímu dílu kulturního think tanku, který bude v květnu v Plzni – pozvali mě už předloni a byli nejen kulturní, ale vůbec skvělí.

Dana Zajoncová z časopisu Veronica mě vyzvala k odpovědi na anketní otázku „co pro vás znamená vaše přírodní zahrada?“. Naše zahrada je sice přírodní proti naší vůli, ale budu z toho asi muset udělat přednost.

Přes Twitter se asi dají svrhovat diktátoři, ale jinak mi možnosti jeho využití zatím úplně nedocházejí. I Češi by si na něm mohli krásně zanadávat na poměry, 140 znaků je akorát na primitivní stranický/fanouškovský výkřik, ale překvapivě se zrovna u nás Twitter zatím ještě tolik neuchytil.

Vlastně se mi na něm nejvíc líbí právě to asketické omezení na počet znaků. Možná si zřídím ještě jiný účet speciálně pro nadávání, ale teď mi při jízdě vlakem – když jsem si začal poznamenávat, co napíšu tady do blogu – vzniklo mimoděk pár desítek myšlenkových zlomků, v podstatě taky twitů.

Původní stránky jsou na www.bloguje.kokolia.eu – přivítám vaše připomínky k téhle nové inkarnaci!

Zastavil se u nás Vítek Janeček, bavili jsme se i o Špálovce, která potrvá ještě těch několik dní do konce roku (otevřeno je snad i na Silvestra).

Bral jsem tu výstavu strašně vážně. V mém věku se už nedělají manifestační sebevraždy, ale spíš bilanční – to jsou ty, které se velice dobře promyslí, aby vyšly. V případě Špálovky jsem sice neplánoval sebevraždu, ani uměleckou, ale zřejmě jsem chtěl dát věci dohromady tak, aby byly. Ne jen, aby vypadaly.

Zuzana Vlasatá, která má na starosti publikace Hnutí DUHA, se mi ozvala s tím, že bych se v knížce o udržitelnějším a šetrnějším životním stylu „hezky hodil do odpadů“. Ukázka kapitoly mě přesvědčila, že z toho může být docela dobrá publikace. Můj podíl bude jen takový ten zpestřovací rámeček bokem. Ale jak jsem to psal, text dopadal čím dál závažněji, tak se nevyděste:

Zítra otevřeme ten SHOP v Galerii Havelka! Kdyby to náhodou za nic nestálo, přivezli jsme alespoň skvělé víno z Hostěradic a udělal jsem pověstné ořechy v karamelu.

Všem mimopražským jsem říkal, že mají přijet, až budou obě výstavy zároveň – jenže se ukazuje, že jejich průnik bude jen následujících pět dní.

A právě mi došla pozvánka, že výstavu s tím malinko odporným názvem SHOP dělají taky na VŠUP… :o) Asi je to ve vzduchu!

Vlastně teď se dívám, že mají už druhý ročník, takže zpozdilej jsem já.

Níže jsem vložil naši pozvánku:

Je to rozhovor o Špálovce a trochu i o Havelce pro časopis Ateliér.

Vláďa Zadrobílek říká v knize svých vzpomínek, jak se kdysi rozhodl, že jednou vydá moje kresby. A taky že jo, uplynulo deset let, změnil se režim, a z Vláďových supersamizdatů se vyvinulo nakladatelství Trigon, které zná každý, kdo se zajímá o hermetismus a podobné nauky. Výběr asi dvěstě padesáti kreseb, vzniklých většinou mezi lety 1983 až 1985, vytištěný duplexem (dvoubarevně) na matném papíře a svázaný v tvrdé vazbě, dal dohromady cca půkilovou bichli, kterou Vláďa vydal k výstavě (jiných) mých kreseb v Nové síni v roce 1997.

K blížící se výstavě SHOP u Jitky Grígerové v Galerii Havelka v Praze už několik informací řízeně uniklo. Jen pár skutečných insiderů ale ví o šíleném záměru, kterým se chci definitivně znemožnit před celým kolektivem: budu zpívat!

Nebo korektněji a alibisticky: budu vokálně performovat.

První vteřina života trvá celý dosavadní život, celou vteřinu. Druhá vteřina trvá polovinu dosavadního života. Třetí trvá třetinu. Miliontá miliontinu, a to už začneme uvažovat, jestli vteřina nezačíná být příliš drobný interval. V té chvíli ubíhá dvanáctý den našeho života, který bude trvat celou dvanáctinu.

Pro ty, kdo nemůžete přijít, ač byste strašně chtěli, výstavu popíšu:

Špálovku mám rád, protože má tělo: tři patra nad sebou tvoří figuru, uvažovat můžete i v dimenzi předek/zadek. K tomu prosklenou fasádu do ulice; speciálně tu v prvním patře zatím ještě žádné vystavené dílo nepřekonalo.

Když nemůžu poslat pozvánku, alespoň zatím jeden text z pozvánky:

Jeden umělec věřil na existenci umění a obětoval mu život. Pak se ukázalo, že to nebyl žádný život.

Jeden umělec myslel, že se něco zachrání, když bude uměním zachraňovat. Stal se z něho prokletý umělec.

Jeden umělec si zakládal na koulích. Díky koulím se dostal do nejvyšších pater umění a jeho koule byly zavedeny v hodinách výtvarné výchovy. Jednoho dne se probudil a koule nikde.

Už to mám konečně trochu pohromadě:

dovoluji si vás pozvat na výstavu Převod síly, která bude zahájena ve čtvrtek 10. listopadu 2011 v 18 hodin v Galerii Václava Špály, Národní 30, Praha 1 a potrvá do 31. prosince 2011.

Na čtvrteční otevření chodit příliš nedoporučuju, tři patra Špálovky spojují velmi úzká schodiště, takže je to spíš vernisáž aktuálních virů a bacilů. Říkám to každému, nakonec tu zkysnu sám.

Bacha, žádné občerstvení! To je styl Špálovky.

Představme si, že chceme něčemu pomoci, a že nemáme po ruce reálnou možnost s tím něco dělat.

Tak si jen přejeme.

Všimneme si, že můžeme přidávat „volume“, přát víc nebo míň.

Brzy uznáme, že ať přejeme hodně nebo málo, nemá to žádný vliv.

Přesto si děláme naděje, že to nějaký vliv má, jen ho momentálně neumíme zjistit.

Zkusíme přát nějak jinak, třeba nějaký speciální způsob snažného přání zabere.

Obdivuhodnou praxi v tom mají nešťastníci.

Všude už deset let říkám, že nevystavuju, a pak se pár akcí za rok nakonec stejně zúčastním, abych si s odmítáním nepřipadal tak hysterickej. Ke konci léta se mě zeptal Pavel Lagner ze Špálovky, zdali bych záplácnul volný termín, který si jinak vyhrazují pro laureátskou výstavu Chalupeckého ceny, a který poslední laureáti jaksi nevyužili. V té chvíli jsem měl skluz se všemi možnými věcmi co jinak dělám, ale kývnul jsem na to hned, zařadil si Špálovku jako prioritu číslo jedna a všechno ostatní nechal, ať si to mou pozornost vynutí jen podle okolností.

Herec má zahrát roli špatného herce. Bohužel ji zahraje špatně.

Překladatel překládá špatný text, avšak přeloží jej špatně.

Malíř chce namalovat špatný obraz. Ale obraz je špatně špatný.

Za mého mládí se říkalo, že všechno už bylo namalováno. Když tu frázi posléze vypustil i můj profesor Jan Smetana, dovolil jsem si oponovat. Možnosti vypadají vyčerpány, ale ještě jsou tady chyby, nemožnosti, ty mají výrazovou sílu a čekají na namalování. Nemyslím, že jsem na něj s tím udělal dojem. Dodnes si to kompenzuju, například právě teď.

Než jsem dokončil větu, už mi do ní skočil a doplnil ji – a ukázalo se, že ji zná, že ho už nemůžu překvapit.

Znal ji, i když jsem si ji právě vymyslel.

Překvapoval mě jako nikdy.

Bavili jsme se o paradoxech postavení učitele a žáka.
O tom, jak se učitel musí v určitém momentu znemožnit a odklidit se, aby nepřekážel.

Číňani mají rádi, když je něčeho jasný počet. Zní jim líp, když se řekne Pět elementů, Osm trigramů nebo Tři zla (imperializmus, feudalizmus a kapitalizmus). Mně vyšlo osm paradoxů, které se vážou k výtvarnému tvoření (většinou v bloku už zmiňovaných), ale nevylučuju, že další ještě přibudou.

1. citlivost & odolnost

Nechat podnět dojít až na čidlo je riskantní, úplná obrněnost naopak vylučuje zpětnou vazbu. Jenže my musíme být maximálně citliví i maximálně odolní.

Překážkář Edwin Moses měl charakteristický styl, se kterým vyhrál 122 závodů po sobě, dvě olympijské medaile a čtyřikrát posunul světový rekord. Pamatuju si jeho slib, že na konci kariéry prozradí svůj tajný recept, jak dokázal tak hezky a rychle běhat.

V jednom japonském filmu se samurajové učí po zápaďácku běhat, nejde jim to. Oni se pohybují malými krůčky, sice rychle a stále vystředění, avšak snaživý lektor, který jim vzorově předvádí náš normální běžecký způsob, je snadno nechá za sebou.

Radim Tichý a další lidi z Tišnovské televize sestříhali dokument o plenéru našeho ateliéru v Tišnově. Sice tam disproporčně dominuju, zatímco studenti jsou spíš za statisty, ale jinak mám příznivý pocit, že dokument je udělanej s opravdovou chutí i profesionalitou – takže lze doporučit! Viz http://www.youtube.com/watch?v=cFvrqyFFUg0&feature=player_detailpage

Hloupý nechápe inteligenci inteligentního. Potká-li stejně omezeného, mohou si krásně rozumět, ale kdokoli méně omezený už bude mimo jeho záběr.

To je celkem jasné, ale vnucuje se otázka, zda to platí i naopak: chápe inteligentní hloupost hloupého?

Tišnováci a okolní, máte posledních několik hodin, abyste navštívili výstavu našeho ateliéru pojmenovanou Do krajiny! v Jamborově domě v Tišnově.
Pro ty, kdo to nestihnete, sem vkládám aspoň úvodní řeč z vernisáže a odkaz na tišnovskou televizi, kde možná z našeho malířského plenéru časem bude nějaký záznam.

Lidstvo na své cestě k zítřkům vyniká bezohledností. V první řadě samo k sobě, avšak do své sebestředné expanze neváhá bez okolků vtáhnout cokoli, co se zrovna naskytne. Kdyby mohly němé tváře mluvit, sdělily by nám strašlivé věci.

Marie Konečná píše diplomku na Masarykově univerzitě, ve které porovnává situaci a možnosti mladých umělců, zvlášť těch z AVU. Neznáme se, jen jsem od ní dostal několik otázek k 80. letům, které sem vkládám i se svými odpověďmi. Ne že by pilní čtenáři tohoto bloku neznali moje odpovědi předem, dávám to sem taky pro kontrolu veřejnosti, jestli už příliš nelžu…

Dva krát dva jsou čtyři. Chápete to? Činitel, činitel, součin. Nechápu. Ty dvě dvojky, ti dva prý zaměnitelní činitelé, nejsou stejní. Dvakrát – to je počítání, akce, vlastně sloveso. A teď krát co? Dva. To je přímo opak akce, vidíme dva kusy, dvě podstatná jména. Mícháme tady činnost s objekty, dva běhy s dvěma patníky. Míchání hrušek s jabkama nám vždycky výsměšně zakazovali.

Osobní pohled sběratele Richarda Adama na malbu 80. let vzbuzuje zájem, nostalgii a kontroverzi od loňského října, kdy ho materializoval ve formě velké výstavy a masivního katalogu v brněnské Wannieck Gallery.

Akce bude končit tento týden – a jako když stegosaurus ještě před posledním vydechnutím mávne ostnatým ocasem, tak Richard pozval Jana Mertu, Kvíčalu a mně dneska (ve středu 16. března) na šestou hodinu do galerie, abychom do stále proměnlivější minulosti ještě jednou zavrtali.

Co to je Pecha Kucha (pečakuča)? Nejlepší je to zjistit naživo, třeba hned tuto středu 23. února v kině Aero v Praze. I když je možná už vyprodáno – to se asi dá zjistit na www.pechakucha.cz. V Praze jede Pecha Kucha už tři roky, a teď i mě čeká pověstných šest minut a čtyřicet vteřin pečakučového smažení. Výhoda toho formátu je právě tahle krátká doba, při které se nedá pořádně ani zdřímnout.

Radek Wohlmuth mi poslal anketu o krajinomalbě. Odpověděl jsem mu obratem, což se stane málokdy, a asi to svědčí o tom, že to je – aspoň pro mě – aktuální téma.

K výstavě 1984–1995, která probíhá v brněnské Wannieck Gallery, a jejíž kurátorem je sběratel Richard Adam, se Tomáš Císařovský, Jiří David a Martin Dostál rozhodli uspořádat sympozium. Postavil jsem k tomu účelu jednoduchý web www.osmdesata.cz a dostal jsem na sympoziu 15 minut pro svůj příspěvek. Všechny příspěvky jsou i na webu České televize.