osoba grafiky II

Saturday, 22. January 2005

Ke konkurzům na AVU v roce 2001 jsem si sesmolil tenhle text, už mu sice moc nerozumím, není zrovna čtivý, navíc mě usvědčuje z věcí, které nenastaly, ačkoli jsem je inzeroval, ale protože se právě (vlastně pořád) v ateliéru pokoušíme zjistit, co se nám dohromady děje v hlavě, tak ho plácnu sem do bloku. Studenti ho myslím tenkrát ani neviděli a mně snad jeho publikování podnítí, abych to ohledně Akademie nepřeháněl s autocenzurou jako doposud, je to přece veřejná vysoká škola.

V práci se skupinou lidí lze snadno získat neodbytný dojem, že skupina není jen prostý součet individualit, ale že sama má všechny parametry osobnosti. Má svou psychologii, svoje zlozvyky a tiky, svůj vývoj i setrvačnost, a možná někde má i svoje já a svou svéhlavou mysl. Nevzniká jen zprůměrováním nás všech, kteří v ní působíme, ať už jako pedagogové nebo studenti. Můžeme ji snad někdy výrazně ovlivnit, ale to spíš výjimečně, častěji musíme jen doufat, že některé kroky se nepřímými pěšinkami dopraví až k ní a způsobí alespoň nepatrnou změnu. Dokonce jakoby měla i pohlaví, někdy se v čase transformuje z mužského rodu do ženského či naopak.

Pozoruji její vývoj na Grafice II a nabývám přesvědčení, že sice mohu mít různé svoje umělecké a jiné názory, stanovený program a osvědčené pedagogické postupy, ale že stejně hlavní moje starost na škole spočívá v tom, jak tuto osobu dlouhodobě pěstovat, aby svou silou přirozeně rostla, a aby se neopomenuly některé její stránky, které by pak mohly strádat.

Když jsem nastoupil na školu v roce 1992 a sešel se poprvé se studenty, už tam byla s námi – a viděl jsem, že sice snad vládne celkem rutinně tužkou či štětcem, ale to vše pod jakousi krustou, nedovolující volný pohyb. Vládlo nepsané přesvědčení, že je potřeba se prostě přihlásit k nějakému směru, případně proti němu, a už jen čekat na kurátora, vybaveného zázračnou mocí vynést vaši kůži na orbit uměleckého světa. To nebyla pouhá pohádka, některým spolužákům se to tak skutečně přihodilo, ovšem nikoli všem. Ti méně úspěšní se vyznačovali zapšklostí.

Věci v té době musely jednoduše řečeno vypadat „dobře“. My jsme proto vědomě přestávali klást důraz na vzhled, resp. výsledek a přesunuli jej na přístup k věci. Pro nás věci musely především zapouštět kořen: zdali se do konce roku stačí vyvinout i nadzemní část bylo sice žádoucí, ale nikoli prvořadé. Růst měl probíhat všemi skulinkami a průzory, které se v husté spleti art-worldu mohly naskytnout, a to, že některé cestičky budou slepé, nás nikterak nezbavovalo kuráže. Chyba byla regulérní, ba vítanou součástí systému, zneklidňovalo nás spíš, když věci byly bezvadně zaručené. Zdálo se mi důležité neučit, a když už učit, pak vyučovat to, jak co nejintenzívněji nevědět. Podotýkám, že pedagogická práce se tímto pro mně nijak neusnadňovala, právě naopak. Kromě toho výsledky musely z principu být neuspokojivé a studium ve smyslu opravdu základního výzkumu se stávalo pro studenty rizikovým. Ve skutečnosti docházelo běžně ke kompromisům a na konec roku se prostě stihlo udělat něco, co uspokojilo dobová kritéria.

Osoba Grafiky II, o které stále mluvím, se nám v průběhu let měnila před očima. Její proměny, pokud jsme je včas dokázali zaregistrovat, obsahovaly i instrukci, co s ní máme dělat: jednou to mohlo být třeba to, abychom do ní příliš nešťourali, jindy naopak se zdálo přirozené nechat její přirozenost projít testem rigidních formálních procedur.

Toto trvalé jemné vylaďování momentálního stavu lze nahlížet i ze vzdálenější perspektivy. Pak zpozorujeme v průběhu posledních několika letech výraznou (v některých ohledech diametrální) proměnu oproti výchozímu stavu. Dnešní studenti jsou ve většině otevření, tvořiví, zcestovalí, netrpí iluzemi o úspěchu, ale i tak zůstávají motivovaní, jsou realističtí až pragmatičtí, se svým přístupem umějí pracovat, zabývají se celou škálou činností, mají přehled, často věci dělají opravdu kvůli sobě, výtvarné umění pro ně není něco daného, čemu by měli ze slušnosti vyhovovat.

Avšak schází jim něco – právě to, o co nebylo nutné se přehnaně starat s jejich předchůdci ze začátku devadesátých let: prostě jenom čas strávený nad obyčejným kreslením, malováním atd. Ten se nedá jen vymyslet, musí se doopravdy strávit. Najednou nám připadá osvěžující, ne-li přímo romantické, když trávíme dny a dny kreslením podle modelu, hodiny zíráme na obrazy v muzeích a galeriích v naději, že z nich vyčteme zapomenuté malířské tradice, na plenéru provádíme různá percepční cvičení apod. jaksi mimochodem, a ve skutečnosti se nezřízeně věnujeme krajinkaření. To vše probíhá v atmosféře úsilí o dotaženost, ne-li přímo utahanost. Moment času reálně stráveného nad věcí se přičiňuje, aby věci nebyly „lehké“. Už po několik let dělíme školní rok na dvě komplementární části, zimní semestr je typicky ve znamení „posedlosti kresbou“ podle modelu, zatímco letní semestr je spíš určen pro realizaci vlastních projektů, které v prvním půlroce mohla zastínit školní disciplína.

Znovu a pokaždé nanovo zjišťujeme, co je právě ve vzduchu, a tak jsme na začátku letošního roku postřehli potřebu se ještě více zpřísnit, a v pololetí jsme po peripetiích dospěli až k termínu důslednost, kterým se od té doby důsledně zaříkáváme proti neurčitým pocitům, doprovázejícím každou výtvarnou práci.

Odhaduji, že toto důsledné bazírování na vnějších parametrech výtvarné práce, k nimž počítáme i některé občanské ctnosti, jako jsou dochvilnost či dodržování úmluvy, se přeleje ještě do příštího roku, a možná nám vydrží daleko déle. Avšak musím připomenout, že jakkoli se zdá tento přístup triviální – a tudíž samozřejmý, až málem nehodný zmínky – stejně si každý, kdo se vážněji zabýval výtvarným školstvím, umí představit efektivnost i právě opačného pedagogického přístupu. Svoboda je pro studenta v leckterém ohledu náročnější než školní řehole a dozor. Skutečně, máme pocit, že vytrvalým důrazem na disciplínu v posledním období se studium na Grafice II stalo relativně snadnějším. Nelze vyloučit, že tím, jak studentům děláme servis, když je do něčeho nutíme, jim možná efektivně bráníme, aby v sobě našli místo, kterým se sami mohou k něčemu donutit. V oblasti výtvarné pedagogiky samozřejmě neexistuje žádný recepis, podle kterého by se dala navařit další generace mladých umělců. Zdá se mi, že relativně nejmíň předpojatým přístupem pro nás může být právě ono poslouchání té kolektivní osobnosti Grafiky II.

Rovněž Akademie sama má svou osobnost, a bylo by chybou ji jako takovou nevnímat. I když jsme přirozeně primárně zaměření na vlastní studenty, celková tvářnost Grafiky II není modelována jenom zevnitř. Zdá se mi důležité, aby jednotlivé obory na škole zůstávaly vůči ostatním v proporci, a tak kdykoli získávám pocit, že se rovnováha mezi nimi převažuje na tu či onu stranu, snažím se situaci vyvážit tím, co mám k dispozici: tj. naší Grafikou… Toto úsilí o udržení homeostázy lze v historii Grafiky II celkem zřetelně vystopovat: v období (jak se nám zdálo) převažujícího oblouznění experimentem a novými médii na škole jsme se začali detailně zabývat fyzickými nastaveními při kreslení a vůbec tradicí malby a grafiky, později z opačné situace vzešel náš důraz na používání počítačových technologií při výuce a v pracích studentů jako zcela standardního nástroje.

Málo věcí je tak efemérních a současně všeurčujících jako diktát doby. V předchozím textu charakterizuji některá období a naši reakci vůči nim, ale s ohledem na stručnost tak činím velmi schematicky. Ostatně to ani není hlavním obsahem mého sdělení. Tím je přesvědčení, že založit projekt pedagogické činnosti na pouhém názoru nemůže stačit. Jistě, zdá se jenom samozřejmé, že by pedagog měl přicházet na vysokou školu typu Akademie výtvarných umění s jasným názorem. A celkem logicky se očekává, že to, co bude předávat studentům, je především právě tento názor. Nakonec celá dnešní Akademie se sama definuje jako prostředí, v němž je možno společně koexistovat i názorům vzájemně třeba protichůdným. I to, co zde říkám, je nevyhnutelně také jenom názor. Názor, to jest pohled z určitého stanoviska na věc. Ale taková věc – v našem případě Grafika II – je větší, než jenom průsečík pohledů. V podstatě jenom pléduji za respekt k realitě dříve, než jí začneme vnucovat svou vůli.

Výše řečené může vyznít příliš obecně – však také popisuji obecný základ našeho rozhodování (mého „projektu“). Konkrétních rozhodnutí bude v nejbližším období potřeba více – zejména s ohledem na dočasnou změnu dislokace Grafiky II na hlavní budovu. Možnost tisknutí klasickými grafickými technikami bude omezena, což nás přivede k intenzívnějšímu zájmu o skladnější elektronická média než doposud. Toto řešení umožňuje souběžná realizace našeho grantu FRVŠ na integrované DTP pracoviště.

Při kladení otázky, co to je grafika, jsme se přirozeně vždycky dostávali i do oblasti elektronických médií. Přicházíme k nim z jiného konce než např. videoart, takže nemám obavu, že by docházelo ke zdvojování studijních programů. Moji studenti vesměs mají povědomí o možnostech programů, ale i tak plánuji obětovat zimní semestry tradičně drezůře, tentokrát směřující k „posedlosti počítačem“.

Také v celoškolním měřítku považuji za důležité, aby počítače na škole prostě začaly fungovat jako komunikační nástroj. Při činnosti v poradním orgánu rektora pro rozvoj informačních technologií opakovaně zjišťuji, že komunikace právě v této oblasti paradoxně vázne. Výčet systémových nedostatků v této oblasti a našich návrhů či reálných kroků k jejich řešení by byl zdlouhavý, odkazuji na naše materiály publikované na stránkách AVU.

Vladimír Kokolia

Ve Veverských Knínicích 3. června 2001

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.