druhá kratší promluva

Thursday, 27. January 2005

Toto je slíbená druhá řeč z konce loňského roku, není to až tak bilanční projev, v podstatě už jde jen o volání po spřízněných duších..

Vážení a milí senátoři,

možná se v tomto složení sejdeme do 20. ledna ještě jednou, pokud usoudíme, že bychom měli dořešit ještě nějaké resty; ale jinak můžeme považovat toto zasedání odstupujícího senátu za závěrečné a bilanční.

Senát se v uplynulých téměř třech letech sešel patnáctkrát (pokud nepočítám úvodní zasedání, když jsme převzali pádlo od našich předchůdců).

Začali jsme legendární „inventarizací problémů“, neboli zmapováním drobných i závažných stesků, které přicházely od akademické obce. Už jen jejich veřejné pojmenování mělo určitou sílu a v nejednom případě posloužilo jako připomenutí pro odpovědné pracovníky, aby řešení těchto věcí dále neodkládali.

Okruhy otázek předurčily rozčlenění senátu do pěti pracovních skupin: legislativní, provozní, ekonomické, komunikační a koncepční. To se myslím osvědčilo a skupiny odvedly kus práce. Nepůjdu v popisu jejich činnosti ani v hodnocení do detailů; odměnou nám stejně byl jen pocit dobře vykonané práce (někteří sami sebe zjevně odměnili více a jiní méně…).

Od počáteční podezřívavosti, kdy byl senát obviňován, že si přivlastňuje výkonné pravomoci, postupně začínalo být pro všechny zjevné, že činnost senátu je konstruktivní, nikoli destruktivní. Autorita nového senátu je dnes nezpochybnitelná. Kolegové i zaměstnanci školy se obracejí na senát s předpokladem, že to je ta pravá platforma, kde se domůžou nějakého zastání. Ale nadále musím vysvětlovat, že senát nesupluje vedení školy, rektora, prorektory ani kvestora. My řešíme až ty problémy, které jsou systémové povahy.

Naše jednání rozhodně nebyla formální; byla někdy bouřlivá a vyčerpávající, na což někteří vzpomínají s neskrývanou hrůzou. Musím říci, že teprve to poslední zasedání se mi zdálo skutečně „normální“ a vrátilo mi víru, že jsme schopni se v tomto tělese opravdu fungovat. Administrovat setkání třiceti dvou umělecky založených individualit je ovšem nesnadné. Od první schůze jsme ale nastoupili na standardní systém: oznamujeme předem body jednání, aby se na ně dalo připravit (ačkoli ne vždy dostatečně dopředu), podklady pro jednání buďto dostáváte nebo jsou k dispozici u Zuzany Štefkové, z jednání pořizujeme zápisy. Ani to jinak nejde – pokud nechceme skončit u nekonečných a neartikulovaných diskuzí. Osobně jsem si představoval, že jednotlivé body bude mít na starosti vždy některý kolega/kolegyně, a že moje role bude spočívat jen v téměř neviditelném moderování průběhu jednání… Vykrystalizování aktivního, nebo chcete-li akčního jádra (nejpřirozeněji snad ze zástupců skupin senátu) které by se mohlo scházet operativněji a předjednávat věci pro zasedání senátu, však zůstává jen luznou představou. Byl jsem často na rozpacích, na koho se obrátit. Všichni jsme velice vytíženi a schůzování s nezaručeným výsledkem nikomu nepřipadá jako lákavá alternativa pro větší část odpoledne. Jednorázové podání výkonu mi sice nikdo neodmítl, ale ty důležité věci si bohužel typicky vyžadují vytrvalé úsilí.

Ostatně atmosféra, která vládne na škole, nás myslím nijak nepodněcuje ke zvýšené aktivitě. Stačí se podívat do aktualizace dlouhodobého záměru, co jsme měli jako škola naplánováno na letošní rok. Rozprava o kreditním systému ustrnula, o kvalitě ani nezačala, nevypracovávají se potřebné předpisy, komunikace v rámci školy i navenek je prostě chabá, (nejsou také hotové stránky www – to si vyřiďte se mnou…), nepodniká se nic pro digitalizaci archívu, na knihovnu jsou stejné stížnosti už několik let. Měli bychom pracovat na čerstvé formulaci dlouhodobého záměru pro příštích pět let – ale k tomu je nutný myšlenkový kvas.

(Něco se přece děje, realizovala se malá státnice z dějin umění, vnáší se snad přehled do zájezdů, osobní iniciativa „zdola“ se objevila při uskutečnění Letní akademie nebo spolupráce se školou z Chicaga.)

Ale neděje se nic, v čem by se mohlo spojit úsilí o přesměrování neblahé tendence k pasivitě. Pasivita je stav, který je jen zdánlivě neutrální. Ve skutečnosti je to něco jako narůstající dluh. Šťastni jsou jedinci, kteří nevnímají rostoucí stoh problémů. Nepřál bych si ocitnout se v kůži toho, kdo je po současném vedení převezme.

Milí a vážení senátoři. Před dvěma a půl lety jste mě zvolili svým předsedou. Od té doby jsem před vámi jako na dlani. Můžete snadno posoudit, jestli jsem svému úkolu dostál. Myslím, že jste všichni zaregistrovali, že předsedání tomuto váženému tělesu pro mě zjevně představuje výzvu k překonání osobních daností. Včetně překonání výmluv na vlastní neschopnost a na zaneprázdněnost. Věnoval jsem podstatné množství času sebevzdělání v legislativních a ekonomických věcech a začal jsem konečně trochu do hloubky rozumět chodu školy. Zjistil jsem současně, jak je obtížné tyto nejen pro mě nové poznatky ve stručné a srozumitelné formě předat během našich jednání. Ukázalo se mi přitom, jak mnoho věcí je zanedbaných, a že je potřeba zásadnější nápravy. Pokud sdílíte podobný pocit, rád s vámi spojím svoje síly.

No, a v případě, že jsem ve skeptickém nazírání na současný stav sám, budu se s tím muset vyrovnat. Bylo by bláhové se o něco snažit bez spřízněných duší. Ušetřenou aktivitu přepóĺuji do oblastí, které jsou mi vlastnější; do malování, ateliéru a do rodiny.

Vážení a milí kolegové, děkuji vám za vaše úsilí a dobrou vůli, kterou jste věnovali senátu. Byla pro mě velká čest s vámi pracovat.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.