jedna dlouhá promluva

Thursday, 27. January 2005

Pro ukázku sem přece jen plácnu dvě řeči, které jsem vedl ke svému milému (love-hate) senátu; na téhle není nic hrozného, jen její délka, a pak skutečnost, jaké problémy jsem si to pustil do hlavy… Je z konce roku 2003, následující, kterou dám do příštího příspěvku, je o rok pozdější.

Vážení a milí senátoři,

dovolím si k vám mít řeč; mám ji napsanou, abych vás nezdržoval hledáním vhodných slov. Nevedl bych ji k vám, kdybych si nebyl jistý nutností tak učinit.

Impulzem k mému vystoupení je okamžik, který nastal na samém závěru našeho posledního zasedání. Ačkoli se možná jedná o přehlédnutelnou maličkost, jeví se mi od té chvíle jako příznak, který v mnoha věcech charakterizuje a určuje stav senátu, a tím do určité míry také akademické obce a celé školy.

Pro ty, kdo tam nebyli: jde jen o to, že v samém závěru jednání, než jsme přistoupili k dalšímu hlasování, jsem poprosil skrutátory, aby spočítali přítomné. Ukázalo se, že několik kolegů odešlo, aniž o tom cokoli řekli ostatním.

Vůbec nechci pochybovat o tom, že pro odchod měli dobrý důvod. Ať už to, že měli být tou dobou jinde, anebo přímo i ten, že jednání senátu jim připadalo zbytečné. (A nejde mi ani o to jmenovat, o které kolegy šlo. Ale mohu potvrdit, že pocházeli z obou komor senátu.) Co mě na této věci skutečně šokuje, a co si vykládám jako hrozivý symptom, je fakt, že se lidově řečeno vypařili, neuznali za důležité vůbec někomu cokoli sdělit.

Nemám vysvětlení, zůstává to pro mě nepochopitelné, protože si ani neumím představit, že by si neuvědomili, kde sedí, a že by prostě jaksi mimochodem odešli, a zanechali kolegy v neusnášeníschopném počtu. Nebo, že by se báli – koho a proč?

Vzbudilo to ve mně velké pochybnosti o smyslu existence a konání akademického senátu AVU. Přirozeně (alespoň tak to mám ve své přirozenosti) jsem nejdřív začal zpytovat sám sebe. Obviňoval jsem se, že zasedáním určuji příliš rozsáhlý program, místo toho, abych bazíroval na tom, že jednotlivé věci důkladně předjednají skupiny senátu, a že nedokáži průběžně udržet Vaši pozornost a aktivitu. Uvědomoval jsem si, že může být obtížné sledovat tok mojí řeči, protože je příliš rozsekaná, plná odboček a poznámek pod čarou, navíc asi nevyslovovaná zcela artikulovaně, a někdy možná příliš vzrušeně. A možná mám nějakou další velkou chybu nebo více chyb, o jejichž existenci se nedovídám a žiji v blahém rozpoložení, že se jakž takž znám. (Rád bych vás poprosil, abyste mi při vhodné příležitosti o mých nedostatcích řekli, třeba rovnou na dnešním sezení.)

Na druhou stranu vím, že pro senát dělám maximum toho, co je v mých silách. Louskání ekonomických a legislativních dokumentů jsem na sebe vzal jako oběť, abych ulehčil těm z vás, kteří jsou vůči takovým materiálům bezbranní – asi jako jsem byl já sám před několika málo lety. Pořád mám na vědomí, že je důležitější, abyste na této škole fungovali jako umělci a pedagogové, respektive jako studenti výtvarného umění, než jako zdatní úředníci a manažeři.

(Avšak i tak pozoruji, že se mi snižuje tolerance vůči situacím, kdy všichni sice obdrželi podklady pro jednání, mohli se k němu vyjádřit, a najednou bez varování otevírají již projednaný problém, protože si zpozdile uvědomili, o co vlastně šlo. Stále méně pochopení nacházím pro opožděné příchody a pro pasivitu na jednání.)

Jinými slovy, pocítil jsem v jednu chvíli silnou tendenci přejít od sebemrskačství k svalování viny na všechny ostatní. Jenomže tak to nejde. Vytvářet mezi námi pocit viny nebo nedostatečnosti nikam nevede. Doufám, že tu všichni jsme proto, že senát chápeme jako samosprávný orgán školy. Nemůže nás nahradit nikdo mimo školu, škola je naše, a v našich silách je jak možnost přivést její potenciál vniveč, tak ji dostat na skutečně prestižní úroveň, jak o ní sami občas mluvíme. Pokud se o ni nechceme starat jako o naši školu, pak je otázkou, máme-li být vůbec nadále její.

Dobrá, budu vycházet z toho, že všichni bereme školu za svou, včetně toho, že od nás vyžaduje určitou péči, tedy nejen vyučování, ale také jakýsi podíl na samosprávě. Pak mám pro vás otázku: je na této škole v zásadě všechno v pořádku? (To není vůbec ironická otázka, nakonec i Michael Rittstein při volbě rektora řekl, že v podstatě škola nepotřebuje žádnou zvláštní proměnu – a jeho názor mezi přítomnými nijak nenarazil.)

Možná, že všecko v relativním pořádku opravdu je. Pokud si vzpomínáte, první akcí tohoto senátu byl souhlas na tom, že na škole existují určité nedostatky, a že by měly být pojmenovány a utříděny dle priorit a poté řešeny. I když to bylo vnímáno kontroverzně, mám dost důvodů si myslet, že mj. díky aktivitě senátu skutečně došlo k určitým zlepšením. Pokud senátoři usoudí, že škola se již nachází v dokonalé pohodě, citelně jim ubude práce – alespoň do té doby, než další problémy dozrají a vyhřeznou.

Směřuji k tomu, co především má býti žádoucím předmětem činnosti senátu. Vždycky nám ovšem zůstanou zákonné povinnosti, a těch je pohříchu dost. Já jsem přesvědčen, že vedle toho nemůžeme rezignovat ani na reflexi stavu naší školy, a to zvláště proto, že senát proporcionálně reprezentuje všechny obory na AVU. Momentálně ho v tom nemůže nahradit žádný jiný orgán.

Tento orgán zvolil nového rektora, a od té doby už uplynulo dost času, aby se dalo říci, zdali to byla volba v zásadě správná. Podle mě ano; poté, co se ukázalo, jak obrovskou agendu tato funkce představuje, rektor vynaložil myslím značné úsilí, aby se zorientoval, zdá se, že je zdatný v jednání s ministerstvem a obecně alespoň já neslyším žádné nářky na jeho činnost. Svou práci příkladně plní studijní prorektor, zapracovává se i zahraniční prorektor a prorektor pro vědu a výzkum. Vztah senátu k vedení školy není konfrontační, naopak, sdílíme prakticky stejné problémy, pouze z jiného zorného úhlu daném rozdílem mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. Doufám, že tomu bude tak i nadále.

Přesto se už málem vyhýbám hovorům mimo školu na téma, co se děje na Akademii: obávám se, že bych se pěkně nevyjadřoval. Vidím chuchvalce problémů, které se neřeší nebo se řeší nekoordinovaně, vnímám atmosféru snížené náročnosti na studenty i na pracovníky – přesto se všichni zdají nadměrně zaneprázdnění a neuspokojení, a vůbec postrádám mnohé příznaky charakteristické pro tak výběrovou školu. Avšak jakýmsi superproblémem, u něhož takřka všechny ostatní problémy povstávají nebo se ho nějak, ale vždy podstatně, dotýkají, je komunikace. Je nedostatečná snad ve všech myslitelných směrech. Mezi vedením školy a zbytkem akademické obce, mezi kolegy vzájemně, mezi studenty jako celkem vůči pedagogům, mezi technickým perzonálem a pedagogy, mezi jednotlivými pracovišti, mezi školou a uměnímilovnou veřejností, mezi školou a ostatními školami, mezi školou a širokou veřejností… Sám si nemusím tolik stěžovat, jsem relativně informován díky skutečnosti, že se z titulu funkce předsedy senátu vyskytuji v kolegiu rektora. (Z téhož titulu nesu ovšem svou část odpovědnosti za stávající stav.) Není potřeba uvádět příklady nefungující komunikace, ty už jsou obecné, větší námahu by dalo vypočítat nečasté výskyty komunikace fungující.

– Ačkoli jeden opravdu okatý příklad ne-komunikace bych uvést měl. S panem kvestorem se už dlouhé měsíce domlouváme na dodání určitých materiálů, domlouváme se na pravidelných schůzkách, tyto domluvy jsou zcela konkrétní, ale výsledek bohužel není prakticky žádný, přestože si pan kvestor činí poznámky, a slibuje, že dané materiály dodá a záležitosti zařídí. Některé věci, například smlouvy, jsem požadoval už třikrát, a opět to vyšumělo. Nevím, jedná-li se o rafinovanou taktiku nebo prostě o nedostatek manažerských návyků, ale mohu říci, že ve výsledku je to nakonec z hlediska pana kvestora velmi účinné, protože počtvrté jsem ho o smlouvy a další věci zatím nepožádal. Obdobně mdlou zkušenost mám s firmou Polysoft, od níž například seznam software, který spravuje, požaduji opakovaně již třetím rokem. – Ale to jsou dva příliš konkrétní případy, které jsou koneckonců celkem jednoduše řešitelné, avšak co mě zneklidňuje, je ta obecná atmosféra, která lepší komunikaci na škole nepřeje.

Přesto se mi při různých příležitostech dostává od některých kolegů odpovědi, že komunikace je v zásadě dobrá. Všichni si sice jednotně stěžují na nedostatečné setkávání se v rámci pedagogického kolegia, neboli na úrovni vedoucích pedagogů (které teď konečně proběhlo), ale jinak žádný speciální problém v komunikaci nevidí. Vždyť se vždycky můžeme domluvit jako lidi, když se potkáme na chodbě, v akademickém klubu, nebo, jak říkal Bedřich Dlouhý, i na záchodku. Kdo se chce dovědět, co se děje, ať se prostě zeptá na pravém místě, vždyť jsme malá škola a nemáme k sobě daleko.

Jenže tato škola není malá, je malá jen v porovnání s velkými univerzitami, ale nikoli v porovnání např. s nějakou soukromou firmou. Má na 100 zaměstnanců, plus skoro 300 (čemu by ve firmě odpovídali studenti?) studentů, k tomu rozpočet přes 50 milionů. Milí a vážení kolegové, tahle škola je dost velká i na to, aby se za příznivých podmínek stala nezvladatelným molochem. Dovoluji si tvrdit, že podmínky k tomu jsou příznivé právě tehdy, kdy komunikace vázne.

Nemíním tímto přivést řeč jen na elektronickou komunikaci, nota bene na projekt informačního systému, který, jak s hrůzou pozoruji, se pomalu stává z obyčejného využití běžných možností internetových technologií iracionálním strašákem ohrožující klidný spánek AVU. To je na jinou debatu. Je jasné, že kolegové, kteří nepoužívají počítač, se mohou cítit takovým systémem diskvalifikováni, a je tedy samozřejmě nutno, aby jednak měli asistenta nebo někoho, kdo jim bude elektronické informace rutinně předávat, jednak ani fungující systém nás nezbaví povinnosti vyvěšovat klíčové informace na nástěnce nebo dávat kopii do kastlíku. (Ostatně s malou nadsázkou lze říci, že obdobně nespravedlivě jsou ochuzeni o informace i ti, kdo nedochází do bufetu paní Kulijové nebo dokonce ti, kdo nejsou kuřáky, a tudíž se nevyskytují při kolegiálním klábosení nad popelníkem.)

Problém není v používání počítačů. Je v tom, že existuje nejen slabá vůle standardně sdělovat, co se probíralo na tom či onom jednání, ale neméně anemická je i vůle se věci dovídat. Vlastně nikdo komunikovat nepotřebuje, má tím zaručený klid od ostatních a ostatní jsou mu vděčni, že je neobtěžuje. Vyskytují se sice okamžiky, že je potřeba něco zařídit, ale pak nastoupí vychozené cestičky: potřebuji-li koupit něco navíc do ateliéru nebo zařídit proplacení zahraniční cesty, nastoupím na kvestora, který mi po několika vytáčkách pravděpodobně vyhoví. Někteří z nás tyto metody neovládají, ale není to taková tragédie, jen si musíme odpustit některé požitky. Zůstává nám naštěstí to hlavní, tzv. klid k práci. Bez komunikace nadto nikdo nezjistí, jestli je vůbec ještě „k práci“.

Komunikace se navíc módně prezentuje jako všelék, přičemž se zapomíná, že je to jen prostředník. Komunikace bývá považována za řešení, avšak je jen cestou k řešení. Na škole existuje množství problémů, o nichž můžeme dokonale komunikovat do aleluja, a věci samy se tím stejně nevyřeší. Nicméně bez komunikace nelze obvykle k jejich řešení ani přistoupit.

Proč se tedy máme vzrušovat absencí něčeho, co nám neschází? Problém je zřejmě v tom, že to není jen náš problém. Tahle škola je organizmus svého druhu, který my přechodně naplňujeme, hýbeme jeho údy a zařizujeme jeho životní funkce. Byl před námi, a doufejme, že bude i po nás. Má o sobě vysoké mínění, ale jak dlouho ho může ještě mít bez zpětné vazby? Jestliže se snižuje látková výměna, a slábnou signály mezi orgány, vypadá to v nejlepším případě na přípravu k zimnímu spánku. Ale pak nemůžeme tvrdit, že tato škola zůstává bdělým strážcem kvality vysokého výtvarného školství. Nemůžeme sobě lhát, a nazývat přípravu na hibernaci specifikou Akademie.

Nacházíme se právě v orgánu, který je v péči o životní funkce jedním z nejdůležitějších. Tady se píše genetický kód, monitorují poruchy metabolizmu, určuje se, kdo bude hlavou tohoto stvoření. Bez komunikace nic z toho nelze realizovat. Ani otázku, jestli tahle škola bude kvalitní, nebo bude setrvávat v iluzi o sobě samé, nelze rozhodnout bez funkční zpětné vazby. A opakuji, komunikace není vydávání befélů, ani zas jen možnost nezávazného klábosení, ale skutečné a všestranné zprůchodnění vazeb mezi jednotlivými účastníky. Takové zprůchodnění nám neudělá cizí firma na zakázku, vznikne tak, že je sami budeme vyžadovat, aktivně budovat a udržovat. Je to práce.

Když jsem přemítal, co znamenal ten nenápadný úprk některých senátorů (a skutečně nechci dedukovat, kdo to byl) z minulého jednání, dostával jsem se opravdu do spodní úvratě uvažování o smyslu akademického senátu. Zpochybňoval jsem si jeho stávající podobu – možná, že najít na škole potenciálních 32 skutečně aktivních členů senátu je nerealistický požadavek. Uvažoval jsem, zdali by věci pomohla má vlastní rezignace na funkci předsedy tohoto váženého společenství. Ošklivila se mi představa, že vás svolám, a pro vás to budou zase jen další ztracené hodiny. A skutečně, dnes je to naše první zasedání v tomto školním roce. Rozkýval jsem se k němu jen díky tomu, že nakonec se mě přece jen několik kolegů nezávazně zeptalo, kdy bude zase senát. Je to tristní, ale tahle jednoduchá otázka pro mě znamenala velkou podporu. Žil jsem v domnění, že už se všichni jen obávají, až to zase přijde, a budou muset hodiny sedět a poslouchat rozpravy, které jsou jim protivné a k ničemu.

Takže nenavrhuji změnu statutu, ani nerezignuji. Myslím, že jediná odpovídající věc, kterou mohu udělat, je poprosit vás o iniciativu, a pokud kdokoli z vás si na ni nemůže najít čas, pak to prostě jenom respektovat. Nemohu vám přece nahlížet do ledví a dokonce některým něco vyčítat. Spoléhám na to, že vy sami víte, k čemu by podle vás měl (pro vás) senát být, a že jste pro to taky schopní něco udělat. Nástroje k tomu máme, kdokoli může iniciovat setkání skupiny senátu, respektive setkání kterýchkoli členů akademické obce, otevřít s nimi problémy, které považuje za zralé k řešení, a přímo, vahou člena senátu, nebo skrze další projednání v tomto tělese, přivést zodpovědné pracovníky k tomu, aby problém náležitě řešili. Máme nejen možnost, ale přímo povinnost nahlížet do výkazů hospodaření a činnosti, představujeme konečnou instanci, co se týká nastavení parametrů fungování školy, oborové zastoupení nás zavazuje, abychom tlumočili hlasy členů našich volebních jednotek, a máme reálnou příležitost předurčovat vizi rozvoje školy.

Jistě, náš hlavní úvazek je pedagogický, současně se od nás očekává vlastní tvůrčí práce v oboru, krom toho nejsme za nadstandardní pracovní výkony v senátu finančně odměňováni. V případě studentů to není o nic lepší. Jestliže jste i za takových podmínek schopni práce pro senát a pro školu, máte moji úctu. Ze své strany se pokusím, aby se vám jednání senátu nejevila a priori jako nepříjemná povinnost, nýbrž, v optimálním případě, jako hodnotná příležitost účinně projevit svůj názor a kompetenci.

Dovoluji si vás dokonce poprosit o iniciativu v tom, že mi budete připomínat, kde bych sám mohl zlepšit svoji činnost. Teď už bych měl fungovat normálně, ale je fakt, že mě situace z minulé schůze na nějakou dobu silně demotivovala a nechtělo se mi senátními věcmi nikoho obtěžovat, ba ani podklady jsem nerozesílal. Ale klidně mi můžete říct i co dělám dobře, pochvala mě nezkazí: obojí mi pomůže zahnat tu pachuť, že o moje úsilí, aby senát škole k něčemu byl, nikdo nestojí.

Vladimír Kokolia

25.11.2003

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.