otázky ke kulturnímu think tanku

Sunday, 15. April 2012

Olga Škochová ze společnosti Za Česko kulturní mi poslala otázky do ankety, patřící k dalšímu dílu kulturního think tanku, který bude v květnu v Plzni – znám je z předloňska, byli nejen kulturní, ale vůbec skvělí.

Jak se dostat z provinciální uzavřenosti?

Klíčové slovo je intenzita. Region musí mít svou osobitou sílu, jádro, vlastní tvář. Podle své letory pak jeden bude relativně otevřenější, zatímco jiný zas trapně do sebe zahleděný. To nevadí. Ať se klidně snaží i o světovost – což je ostatně neklamný příznak provinciálnosti. Každému člověku to nemusí sedět, ale jeho kraj by měl být svojský, nezástupný. Pak teprve vzniká důvod, aby byl. A jako takový se teprve může účastnit na otevřené soutěži provincií jak doma, tak po světě. Země složená z výrazných regionů bude mít charakter.

Jak účinně získat lokální politickou representaci pro Evropský pohled na kulturní politiku?

Na to bohužel neumím odpovědět.

Jak vypadá v evropských regionech účinný mix argumentů (politických, sociálních a ekonomických) ve prospěch kultury?

Neznám argumentaci v evropských regionech. Sám bych asi argumentoval hlavně tím, že kultura není nějaká rozkošná pěna na vršku společnosti, nýbrž že je jejím naprostým základem. A tak v krajní situaci, kdy by společnost byla zcela zbídačelá a lidi zoufalí, tak je to právě kultura, která v jednom případě „povolí“ násilnosti, v jiném naopak vede lidi ke spolupráci a hledání východiska.

Jak lze reálně spojit umění a kulturu s vědou, politikou a byznysem?

Ony spojené jsou, i když vždycky asi trochu jinak, než bychom si přáli. Podnět může být daný i institucionálně, ale nakonec jde přece o to, aby přeskočila blecha mezi konkrétními jednotlivci. Například ke konci závěrečné párty Kulturního think tanku jsem se vnutil komusi do hovoru, jmenoval se Petr Šourek – filozof, divadelník atd. Jsem za to oné akci stále vděčný, neboť na Petrově erudici a neotřelém myšlení jsem od té doby opakovaně i se svými studenty s velkým prospěchem parazitoval.

Jak lidi seznamovat s uměním a vést ke kreativitě od nejranějšího věku?

Odpovím s dovolením jen ke kreativitě, umění do toho nechci plést. Řeknu něco nepříliš trendového: věřím na to, že kreativitu nejlépe naučíte, když vedle ní současně pěstujete i opačný pól – kterým je dejme tomu nějaký daný pořádek, systém. Může být i malinko stupidní. Maximální uvolnění si žádá maximální protiklad, a kreativita bývá i tak trochu vzpourou. „Vést ke kreativitě“ je potom skoro protimluv… Ale s vědomím toho paradoxu to nakonec lze.

Je ekonomický aspekt debaty o kultuře a kreativitě nevyhnutelný, nebo je to past?

Peníze by měly být vždycky trochu vzácné, v tom jsou výchovné. Obézní kulturu si nikdo nepřeje. Ale ani opačný extrém. Je to otázka míry a ustavičného ladění systému. Což je přirozeně jedna past vedle druhé. Debata nikdy neskončí, vždycky bude v něčem nespravedlivá a vždycky se do ní navezou komerčáci, paraziti, straníci, divní patroni a bude nutné se jim bránit. Jen se s tím nesmíme smířit.

Jak umění nevysvětlovat, když ho potřebujeme podpořit?

Neoháněl bych se zkrášlováním, zušlechťováním, ani ničím podobně pozitivním. Říkal bych spíš, že nejen v přírodě, ale i ve společnosti potřebujeme dosáhnout maximální diverzity. Přičemž neklamným příznakem, že dosahujeme skutečné rozmanitosti, je občasný výskyt jevů přesahujících naše porozumění a vůbec kategorie.

Představme si, že by ve společnosti byla poptávka po lidech, kteří zkusí dělat něco, vůbec však předem netuší co – může to být absolutně cokoli, přitom to něco musí dělat jaksi nutně, ne jenom schválně. Co potom ti týpci budou dělat? Nevím; to se právě neví. Jejich úlohu si ovšem můžeme snadno vyzkoušet sami – a dost jistě shledáme, že se jedná o neobyčejně obtížné zadání. Společnost potřebuje takový neužitečný, ale intenzivní segment. Tomu absurdnímu snažení lze (z nedostatku vhodnějších slov) říkat umění.

Jak zařídit, aby Česká republika vyráběla exportovatelné umění?

Importovat. Mít více cizího umění tady. V 90. letech např. Miloš Vojtěchovský systematicky zval zahraniční, hlavně holandské umělce do Plasů. Tak se zakládá oboustranná vazba, v níž nejsme jenom za exoty.

Na vrcholové úrovni se pak musí investovat do jednotlivců, do místních talentů. Byl bych ale trochu nesvůj, kdyby to mělo být za státní peníze a vyráběli se oficiální umělci.

Jak v České republice využíváme kritický a hodnotový potenciál současného umění?

Základní věc funguje: populace má ponětí, že tady jsou nějací tvůrci (pošuci), kteří dělají nesmyslné nebo jinak provokativní věci. Nemusí je chápat, stačí, že existují. Jak už jsem říkal, bez výskytu protivných věcí není diverzita úplná.

Jinak ale ať se kritika a hodnoty rozvíjejí raději v kultuře – kam myslím, že patří – než v umění. Kulturou nazývám veškeré pěstování. A pěstování (slyšíme v tom tu pěst!) není než ustavičná „kritika“ záhonu, plení plevele s vidinou vypěstěných hodnot. Ovšem umění je povinno z takové kulturní zahrádky unikat za plot, mimo kritéria, okusit hrůzu z divočiny, živlů, z původního chaosu. To může být nepříjemné a každému se to doporučovat nedá.

Comments

inspirující, jako vždy :-)

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.