AVU v roce 2050

Tuesday, 8. January 2013

Na AVU v listopadu proběhlo sympozium Škola umění, až teď jsem se konečně dostal k tomu, abych svůj příspěvek pojmenovaný AVU v roce 2050 trefil do 14400 znaků.

2050

Nejdřív upřesním – nemíním scifisticky popisovat přímo dosažený stav k roku 2050 – neřeším, budou-li ateliéry už jen v zemljankách, anebo jestli v té době bude akademie plně robotizovaná – nýbrž to, co společenství pojmenované AVU musí udělat, aby dvou set padesátého roku své existence vůbec dosáhlo.

přežití dobrého genu

Kdyby se ale mělo svého výročí dožít jen podle názvu, jen jako nálepka s bezbarvým zaměnitelným obsahem, těžko to považovat za úspěch. Naopak, přežití bude imponující právě tehdy, nastane-li zásluhou vlastního principu, specifického genu, díky čemusi životaschopnému, houževnatému, inteligentnímu, ba dokonce dobrému, příslušejícího šťastně zrovna akademii.

kouzlo akademie

Skutečně není řeč o ničem menším, než o pohádkovém algoritmu, který se nenechá semlít ani nepředvídatelnými příštími proměnami, ani každodenní rutinou, a díky jemuž společenstvo za všech možných budoucích podob zůstane v jistém smyslu stále sebou. Tato esence AVU by měla být držena v trezoru jako vrcholně strategický materiál, jenž nesmí být vyzrazen, a to zejména ne konkurenčním uměleckým školám.

jednoduchost

Z kterého konce k otázce přistoupit? Jistě jde o komplexní problém, nevyřeší to jedno správné nastavení, bude nutné uvažovat na meta-úrovni nastavení nastavení, ba nastavení nastavení nastavení… Zároveň si však dělám naději, že tak zamotaná věc se nemůže motat jen tak, bez ideje. Idea bude mít jádro, to při troše štěstí půjde uchopit v několika málo slovech. Zkratkou, sloganem, heslem, tj. magickou průpovídkou. Vyslovit ji nyní neplánuji, pro začátek bych jen intuitivně sáhl po jednom slibném pojmu, který nás může cestou provázet. Je to „diverzita“. Nenechte se mýlit, že zní jakoby opačně k „univerzitě“.

diverzita

Už významy slova diverzita vykazují inspirativní rozmanitost. Diverzita je frekventovaný termín z biologie. Ale známe také diverzanty – od umění se čeká tak trochu diverzní činnost. K umění se váže i další význam běžný v románských jazycích: rozptýlení, zábava (viz divertimento, hudební forma). A vida, diverzita ve tvaru „diverzifikace“ se stala jedním z opěrných pojmů reformy VŠ!

životnost úřadu

Souběžně míním spoléhat ještě na druhý předpoklad: pod institucí či úřadem si nebudu představovat příslovečně odlidštěný neživotný mechanizmus, nýbrž zdůrazním rysy právě opačné. Přiznám instituci životnost, ba osobnost, budu počítat s tím, že se může inteligentně adaptovat, regulovat, vyvíjet, udržovat integritu. Vysoká škola by v přírodě odpovídala ne asi přímo biologickému druhu, ale vhodněji spíš společenství, tj. souboru populací druhů, které v dané lokalitě společně vytvářejí živé prostředí. Bude pro nás potom možné – přinejmenším metaforicky – těžit z poznatků vědy o živém.

diverzita společenstev

V biologii se obvykle rozlišují tři úrovně diverzity. Vedle genetické a druhové diverzity také diverzita na úrovni společenstev. Jednotlivé vysoké umělecké školy a fakulty podstatně posílí vlastní důvod k existenci, budou-li se vzájemně doplňovat, tj. budou-li různé. Naklonování „akademie“ do každého krajského města není než zahráváním si s osudy mladých lidí. Jedinečné místní podmínky ať dávají vzniknout společenstvu se specifickou skladbou druhů talentů. V mojí představě je Brno „pankáčské“, Ústí je precizně administrováno, Ostrava těží z hlubin genia loci atd. – to jsou sice vrcholně nahodilé osobní asociace, ale připomínají mi, že jistá rozmanitost tady přece jen bude.

endemité

Existují endemické druhy, vázané pouze na jedinou lokalitu. Vyskytují-li se na akademii endemické talenty, neměly by se zajisté odsoudit k vymírání – a to ani kdyby vývojově představovaly slepou uličku. Podle ostrovní biogeografie se na jednom velkém ostrově se zachová více populací vzácných druhů než by tomu bylo na několika malých ostrovech. Více menších ostrovů způsobí naopak vyšší diverzitu společenstev, a tím více druhů. Koridory mezi nimi by však měly umožnit migraci… Máme-li po Česku rozptýleno několik vysokých uměleckých škol a fakult, pak ať fungují také koridory!

klimatické podmínky

Pokud se instituce neničí sama, budou to vnější vlivy, které vystaví její stabilitu zkoušce. Proměny klimatu se nám signalizují z každého směru, nejvíce jsou patrné pochopitelně shora, od ministerstva. Věštit lze i z každoroční sklizně středoškolských talentů, jak se objevují na vstupu; na výstupu zas bývá radno zjišťovat proměny prostředí způsobované vlastními absolventy. Ze směru odborné sféry bude působení přicházet artikulovaně, zacíleně, ale není radno podcenit ani neurčité spodní mručení – nebo dokonce mlčení! – té nejširší veřejnosti. Celkově se vnější vlivy, ať jimi jsou velejemné posuny v kontextu nebo společenská kataklysmata, zanášejí do algoritmu leda jako velké neznámé. I uvažovaná vyhlídka do roku 2050 nevyřčeně předpokládá alespoň to, že bude ještě umění, že bude také vzdělávání, a že se v té době budou roky stále počítat po Kristu. To samozřejmě nemusí vyjít.

druhy talentu

Čemu v našem příměru říkat druhy? Druh je problematický koncept nakonec i v samotné biologii. Nabízí se více možností, ale navrhoval bych, abychom se zřetelem k vysokým uměleckým školám mluvili přednostně o druzích talentů. To je „vlastní materiál“ našeho zájmu. Tady také čekejme obtíže. Máme určité druhy posilovat nebo je nechat při samovolném vývoji? Jde o užitečnost či užitkovost druhů, o celkové množství jimi vyprodukované artmasy? Nebo není druhová diverzita hodnotná prostě jen tím, že je? – že se konkrétní druhy talentů volně a bez užitku prohánějí svým prostředím?

kvalita

Ovšem akademie si o sobě myslí, že by neměla pěstovat běžný přírodní sortiment, nýbrž že právě ona má privilegovaný nárok na lepší kvalitu! Zrovna kvalitu bych však do algoritmu vůbec nezařazoval. Každý ať si svá qualia užije sám. Vždyť ve volném umění neumíme posoudit ani tak prostinkou věc, jako je úspěšnost absolventů: není jisté, jestli ten, který se dobře uživí, nezaprodal duši komerci, ani jestli onen zoufalec pro sebe si cosi čmárající v kuchyni nedělá právě věc, na kterou čeká celá generace. Důležité je, aby prostředí bylo tak bohaté, aby se do něho vešlo maximum možností.

memetické inženýrství

Představme si třeba dvacátá léta 20. století, v nich jedince druhu rozený krajinář. Může být, že jeho memetická (genetická) výbava vzešla z Mnichova, zatímco mémy jiného jedince stejného druhu získaly díky svému učiteli otisk Paříže, a původ dalšího jedince byl formován čistě pražským vzdělávacím systémem. Když se Milan Salák zabýval genealogií českého moderního umění, uvědomil si, že některá vlákna, jakkoli ve své době výrazná, neměla na výuce následujících generací účast (Toyen, Štýrský), zatímco učitelské linie jiných, možná i průkazně fádnějších mémů na Akademii a jinde plynule navazovaly. Memetická diverzita bývá ohrožena úzkými hrdly – příkladem je politika kádrování v minulém režimu. Bohatá variabilita mémů přispívá ke stabilitě při klimatických výkyvech a měla by být zapracovaná do algoritmu. V dnešní době, kdy se informace masově odosobnily, se k tomu navíc připojuje fascinující pedagogická a etická otázka memetické manipulace, dovolující konstruování druhových variant, které budou odolné určitým škůdcům, budou nést vyšší úrodu apod.

druhy učitelských talentů

Ani žádný druh pedagogického talentu nevyzní sám o sobě, ale jen v napínavé směsce s ostatními druhy (namátkou: trenér, guru, kouzelný dědeček, fotr, kumpán, manažer, plukovník, mistr, hvězda, kibic, tajemný cizinec, alfa samec/samice, hoch odnaproti, citový vyděrač, mazák, vrátný, bavič).

obory

A co skladba oborů a ateliérů, odkud se vlastně berou – jsou různé prostě jen z akademické tradice? Nebo se zřizují přednostně podle osobností? Anebo by měly reagovat na „veřejnou objednávku“ – jestliže se vyprofiluje nějaká tendence, dejme tomu street art, měla by AVU promptně vyhlásit patřičný ateliér? Proč ale nemají svůj ateliér malující herci?

stabilita

Běžným argumentem pro rozmanitost je, že se prostředí díky ní stane robustnějším. Při ohrožení se mohou nečekaně uplatnit doposud „zbyteční“ outsideři – a tak, i když se jednotlivé prvky místně promění, systém v podstatě pokračuje. Mimochodem, ani stav, v němž by akademie sestávala prakticky jen ze zbytečných druhů, mě nijak zvlášť nezneklidňuje.

akademizmus

Zhruba ve stejné době, kdy byla zakládána tradice dnešních smrkových monokultur, se vydefinoval druh talentu, který podobně monotónně ovládl výtvarné akademie. Ovládl i většinové uživatele, lid ostatně dodnes považuje tyto akademické malíře za ty pravé.

I když tolik zdůrazňuji diverzitu, je přesto nutné zvážit, zdali by akademie nedosáhla mety roku 2050 spíše tím, že by vsadila na volbu jednoho správného přístupu – dokonce snad lhostejno jakého. Všechnu energii by použila na odstínění rušivých vlivů, na zavíčkování, zafixování, zakonzervování, na bezpečí, stabilitu, klid k práci.

Zmíněné smrkové monokultury jsou umělé a choulostivé, podléhají kalamitám, okyselují půdu. Máme ale i příklady stabilních monokultur: některé bučiny, rákosiny aj. Akademie jako bukový les – to možná není marná představa!

sukcese, klimax

Naše zadání musí zohlednit také proměny v čase: kterou podobu společenstva v sukcesi vlastně myslíme? Akademie si zažila historický restart v roce 1990. Z odstupu by se dalo do těch dvaceti let rozprostřít několik pocitových etap, od kolonizace holé půdy, přes fázi pionýrských organizmů, trav a křáků, pak břízy, topoly, borovice a jiné světlomilné dřeviny z náletu a posléze vytvoření korunového patra a několika pater pod ním. Pojem klimax vyjadřuje dosažení rovnovážného a potenciálně trvalého stavu společenstva. V případě akademie je potřeba zjistit, jaký stav u ní klimaxu vlastně odpovídá. Pozor, můžeme dokonce zjistit, že žádný! – že AVU je kompletně vyumělkovaná nepravděpodobná a trvale labilní struktura. Nebo, že její klimax osciluje mezi několika křehkými stavy. Také se může ukázat, že akademii sice klimaxu dosáhnout dokáže, ale nám by se víc líbilo, kdyby mohla setrvávat např. ve stavu permanentní revoluce… Pokud své umělé zásahy prohlásíme za součást přirozeného stavu, tak je i to možné.

příroda nebo kultura

Opakovaně narážíme na potřebu sloučit nespoutanou přírodní vitalitu a samovolnost s lidským rozhodováním, poutáním, účelem. To je dilema zahrádkáře, kolik uznat přírodě, a kolik kultuře, a nalezení optimálního poměru pro akademii zásadně ovlivní i podobu našeho algoritmu.

umění

Jen připomínám samozřejmou věc, že se svými úvahami nacházíme v biomu umění (správně: na jeho rozhraní s biomem školství), a toto z definice nedefinovatelné prostředí bude ze své přirozenosti generovat kaskády paradoxů. Umění je možná věčné, je ale taky tím nejtěkavějším, s čím lidský duch nakládá. Není většího nesmyslu, než na ně zkusit narafičit nějaký algoritmus.

„to se nevylučuje“

Vedle na začátku uvedeného zkusmého užití pojmu diverzita a proponované životnosti úřadu, si dovolím uvést ještě třetí záměrnou předpojatost, týkající se nakládání s protichůdnými prvky: kdykoli to půjde, vyhnu se nesmiřitelné vzájemné agresi protikladů tím, že vystoupím o patro nad ně, v němž už se jeví jako dvě různé, zajímavě vyprofilované instance jediné věci. Ne vždy to dopadne tak idylicky, ale budiž.

workshop versus dílna

Takovým ikonickým protikladem je na AVU střet mezi klasickou ateliérovou výukou – představme si ji jako dlouhodobé postupné zrání talentu pod dohledem moudrého sadaře (myslím to jen částečně ironicky) – a akčnějším, byť o fous více vnějším, formátem „workshopu“, v němž je pedagog především zprostředkovatelem a moderátorem. Tento na pohled subtilní rozdíl kupodivu dokáže čas od času dokonale zpolarizovat akademickou obec. Nechceme-li se stát pouhým fanouškem jednoho nebo druhého pólu, nezbývá než se na AVU podívat z perspektivy, kterou pracovně nazývám pluralismus fundamentalistů.

pluralismus fundamentalistů

Intenzita je fundamentalismu bytostně vlastní a těžko se hledá jinde. Bylo by škoda o ni přijít kvůli pouhé korektnosti nebo objektivnosti. Platí se za ni ovšem jednostranností, ne-li přímo omezeností. Od člověka, který učí na AVU, se očekává jedinečná umělecká a názorová integrita: musíme být zažraní a věřit jedině tomu svému. Tedy poněkud tupí. Dohromady by naše omezenosti měly dát co nejbohatší škálu. Různost je žádoucí a musíme to chápat a sami připomínat, kdykoli je řeč o škole jako celku.

protipóly

Těch protikladných dvojic, které „povinně“ máme takhle spojovat, jsou mraky: například je bezpochyby nutný opravdový idealizmus, vedle toho ale existuje oprávněný požadavek praktického uplatnění po škole. Musíme najít způsob, jak ty dvě neslučitelné věci sloučit, stejně jako v případě potřeby komunikace na jedné straně a nutností soustředění, ba tvůrčí osamělosti na druhé straně. Nebo: nemůže jít pouze o výsledek, jakkoli ten běžně rozhoduje, ale nemůže jít ani jen o přístup či o proces, i když na nich se osvědčuje autentičnost. Musí se myslet přímo „děláním“, mít ruce i hlavu fatálně ponořené do materiálu a do procesu – a zároveň to dokázat konceptualizovat, pojmenovávat a získávat odstup. Musíme detekovat svou jedinečnou nenahraditelnou vlohu, a tu pak rozvíjet, paralelně s tím však jít i proti sobě a překonávat se. A tak dále – jen co narazíme na jeden princip, můžeme si být jistí, že se poblíže vyskytne princip úplně opačný, ale komplementární. Kdo by chtěl bazírovat jen na jednom pólu, zůstane neúplný.

nehmotné rozhodování

Uvažujeme, jak dosáhnout žádoucí situace na škole, a naše pozornost je přirozeně zaměřena na praktické dění. Ale toto momentální dění bylo predestinováno už v okamžicích rozhodování ohledně přijetí studentů ke studiu, resp. pedagogů do pracovního úvazku. To byly skutečně rozhodující momenty, zatímco akční zásahy do hmoty vývoj situace v nejlepším případě jen korigují. Ideálně by nás algoritmus měl navádět, abychom rozhodovali dřív, než se situace zhmotní.

morálka

Morálka rozhodně nepatří ke trendovým slovům. A je to dobře – řeči o morálce vždycky smrdí, jsouce samy v čemsi nemorální. Takže už o ní dál mluvit nebudu, jen si dovolím tvrdit, že programovacím jazykem toho šíleného algoritmu, jehož aspekty probíráme, bude právě ona.

vzorec

Úplně na závěr se očekává, že výše zmíněné předpoklady shrnu a zapracuji do vzorce, jak jsem inzeroval. Procházením jednotlivých parametrů ovšem začalo být jasné, že dosahujeme takové komplexity, že nejzaručenějším způsobem, díky němuž akademie dosáhne v plnohodnotném stavu roku 2050, může být jedině efekt motýlího křídla. To je však dobrá zpráva, protože motýlími křídly jsme, jak věřím, všichni vybaveni.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.