šťastný jim…

Sunday, 4. September 2005

Ve Šťastném Jimovi vyšel článek o připravované knížce s Janou Klusákovou. Dostal jsem ho do rukou až teď s asi dvoutýdenním zpožděním. Je to výcuc z otázek, které mi autor Ladislav Langr poslal mailem. Odpovědi na některé jeho otázky jsem vložil níže.

Za rok vám bude padesát. Jaroslava Vrchlického oslovovali v tomto věku velebný kmete. Jak se připravujete na to, že vaše okolí vás může vnímat jinak, než jak se sám vidíte vnitřním zrakem?

Zamrznul jsem někde v pubertě, a přes průkazné příznaky věku si pořád myslím, že to na mě každý musí vidět, jak nic nevím a nic neumím. Hlásím se k tomu masochisticky hrdě, z nevědění jsem si vytvořil dokonce celou ideologii. Jenže pak se ocitám v situacích, kdy s překvapením zjišťuju, že jsem vnímán jako autorita (nebo rovnou jako postrach!), a že se ode mně očekává dospělácké chování. Ale i když to nějak zvládnu, málo se v tom poznávám. Každý měl spolužáky, kteří už od svých dětských let byli naopak dospělí, a byli později neomylně vybíráni do funkcí a do stran – já si připadám naopak jako vzorek dítěte, které je vpuštěno do dospěláckého světa jako špijón a podvratník. Je nás takových hodně: dospěláci, střezte se.

Když se už člověk dopracuje ve svém oboru nějakého uznání, tak i když si to otevřeně nepřiznává, takový stav ho určitě těší. Ostatně touha po ocenění, uznání je běžně považována za jednu ze základních životních potřeb. Jak se projevuje u vás?

Uznání není nikdy dost! V mládí jsem se nastavil na zvýšenou odolnost proti uznání, bál jsem se, že by mě to mohlo korumpovat, takže nyní z různých tzv. úspěchů pociťuju jen zlomek opravdového zadostiučinění. Abych si uznání užil tak, jako každý jiný, muselo by být tedy mnohonásobně přehnané… Nikdo se nemusí bát, že mě chválou pokazí.

Skutečná odměna za obraz je ovšem něco jiného: přímo ten obraz. Podle toho, co se vám podaří namalovat, se měří taky autorova rozkoš. Někdy to dopadá depresívně, ale může to být i dost dobrý pocit. Ne z toho, že se vy samotný jste byl úspěšný v nějakém vyjadřování – ale spíš skutečnost, že jste nepřekážel, když se obraz maloval.

Co je podstatnější – malovat tak, aby TO bylo takové jako TO ve skutečnosti je, nebo aby TO lidé, jak je TO namalováno, brali za skutečnost?

Mají obrazy přesvědčovat lidi, mají být zajímavé? Samozřejmě, jak jinak – umí si někdo představit, že by neměly? Přesto existuje ještě druhý přístup, jak ukazujete ve své otázce. Můžeme totiž malovat prvotně ne za účelem účinku, ale proto, že jdeme po stopě. Stopování má opačný čas. Rozhodující bude, jestli jsme se k té věci, kterou malujeme, skutečně aspoň na dostřel dostali, a až v druhé řadě nás bude zajímat, zdali jsme to dokázali hezky prezentovat, popularizovat, prodat.

Na druhé straně, když je prioritou přesvědčování, tak taky po nějaké stopě jistě půjdete, abyste nevařil z vody, ale těžiště vašeho úsilí stejně zůstává v pouhé komunikaci. Slovo komunikace dneska zní jednoznačně dobře a nenapadnutelně, je módní, avšak obraz je zrovna jeden ze způsobů, jak se dostat za ni.

Každý tah štětcem, tuhou ničí plátno nebo papír. Proč tedy vlastně malujete?

Vy mě chcete přivést k zoufalství. Tohle se taky sebe ptám, než začnu. Bůhví kolik věcí jsem kvůli tomu ani nezačal. Léta se pokouším odnaučit se tomuto zlozvyku, ale stejně pořád čmárám jenom na použité obálky a útržky papírů.

Ale když už maluju, to už je jinak; to mě nesmí ani na vteřinu napadnout, že kobalt stojí několik stovek – pokud tam má být, tak tam prostě musí být.

Co je důležitější pro malíře zrak nebo imaginace?

Vidíte, ani mě nenapadlo, že je možné dát imaginaci do protikladu se zrakem! Ale zřejmě to tak často bývá. Imaginace pak znamená, že si představujeme různé fantastické věci a na zraku zůstává pitomá všední realita.

Ale já se skoro odedávna snažím, aby se mi ty dvě věci neoddělovaly. Abych neměl představivost uvězněnou v hlavě, a mohl ji promítat ven, přímo na věci. Jde mi to i bez podpůrných látek, celkem automaticky. Důsledkem je, že se musím většinu času vizuálním podnětům spíš bránit, protože jak se na něco doopravdy podívám, strhne mě to s sebou, což někdy může být i docela stresující.

Kolik stojí běžný obraz (techniku si zvolte podle vlastní úvahy) s podpisem Vladimír Kokolia a kolik bude stát za 50 let?

Za padesát let už třeba nebudou existovat peníze…

Neprodávám svůj podpis, Kokoliu, ale to, že jsem dal barvy, tvary a prostory k sobě tak, jak to za mě neudělá nikdo na světě. Obraz může stát různě, desetitisíce až statisíce, každý jinak. Některý obraz už se prostě narodí drahý, jiný zase naopak; jsou mezi nimi třídní rozdíly, které se nesnažím stírat. Ale stejně vnímám cenu obrazu jako něco protivného a potenciálně škodlivého.

Jaké to je trávit dlouhé dny povídáním stále s jednou osobou (Jana Klusáková) a více či méně odhalovat svoje soukromí s vědomím, že to všechno bude vytištěno, knihařsky upraveno a veřejně prodáváno?

Sice nejsem žádná celebrita, ale svoje soukromí jsem už dřív hodil do placu, a ledacos hrozného na sebe sám přiznávám i na kokolia.cz. Na tom „roku s Klusákovou“ mě zajímala nejvíc ona – předtím jsme se neznali – je to bohatá a složitá osobnost s neuvěřitelnou zásobárnou příběhů ze svého pozoruhodného života. Nepodařilo se mi ale přehodit veslo, aby v knize víc mluvila ona. Budeme muset vydat druhý díl.

Půjdete se nenápadně podívat do knihkupectví, jak se prodává Rok s Kokoliou?

Mám sestru knihkupkyni v Tišnově, podle ní to poznám.

Nevím jaký je náklad, ale znám dost lidí, kteří si ji koupí. Snad je nezklamu, text a jeho atmosféra se mi líbí, i když si přirozeně nemůžu představit reakci těch, kteří mě znají málo nebo vůbec – ale pokud se někdo prokousal až na konec tohoto rozhovoru, tak má dobrý základ…

Moji dva bývalí studenti mysleli, že kniha vyšla už v červnu a chodili se po ní ptát, protože prý bůhvíproč usoudili, že tam říkám zásadní odhalení ohledně kresby (tak mi to bylo řečeno). Prodavači o ničem nevěděli a ptali se: Rok s kým? S Kukurou?

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.