čtenář poezie v časopise Tvar

Friday, 23. September 2005

Přetiskuju sem rubriku časopisu Tvar, která se jmenuje Čtenář poezie; člověk si přečte několik básní bez uvedení autora a nějak se k nim vyjadřuje; Božena Správcová mě oslovila, poslal jsem jim to a otiskuju to níže, snad už to mezitím vyšlo – vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo v trafice Tvar sehnat, to (opět) považuju za reklamu na tento literární časopis…

Píšu za širokou obec ignorantů, kteří nečtou poezii a ještě se tím chlubí. Nečtu ji, protože ji nenávidím. Je to pomsta za tu všechnu vyumělkovanost, zaumnost a povýšenost – a snad i za to, že jsem se nestal třídním básníkem; v devítce jsem byl jen vydavatelem časopisu Rotační uňuch, nikdo nevěděl, že píšu básničky, zatímco třídním básníkem byl Jan Mazanec – až se mě Josef Ostřanský jednou před dvaceti lety zeptal, jestli píšu, a já jsem vytáhl z kapsy dvě maximálně sprosté (co jsem byl schopen) básně, které jsem nikdy nechtěl dát někomu číst, a tím se spustil celý jeden bohatý karmický řetězec.

Myslím si chybně, že báseň musí být dokonalá, a nebývám schopný básníkům odpustit, když není. Až mi pak Mirek Machala, biolog, který celé naše mládí psal román – nevím jestli ho kdy dokončil – řekl na můj přímý dotaz, co s blbýma básněma, že je to obvykle takový pokus o vyřčení, který ale vůbec nemusí vyjít, to je na tom ten risk, a možná i část toho vzrušení, oni to jen zkouší, a pak se na deset nebo na dvacet afektovaných básniček najednou vyskytne jedna normální. Od té doby nejsem vůči poezii tak nepříčetný, a taky z tohoto výběru mě většina už tak neurazila, jak by mě urazila kdysi. I tak je mi těch básníků líto, že musí básnit, skoro jako když si ten talentovaný houslista vázal – nebo ještě váže? – na hlavu šátek. Nešlo by to bez básnění? Teprve, když je jisté (ale podle čeho), že nešlo, tak se přestávám stydět za autora a snesu pak od něho už ledacos, včetně té protivné básnické stylizace.

***

viděl jsem muže

v obchodě s vanami
předstírat významy

kolem se vědělo

mlčelo
muž se nevzdával
zuřivě se čekalo
na zoufalého muže

První odstaveček je napadnutý, druhý už je domýšlený, ale naštěstí s dávkou zkratovitosti, a nakonec tam něco zabřeskne, ale ne zas natolik, aby to ozářilo scénu. Celkový dojem je, že básník nakonec měl trochu štěstí, a něco z nepopsatelného se mu tam dostalo, ale přílišný vděk zas nepociťuju, je tam ten hřích, který se myslím jmenuje opovážlivé spoléhání na milost boží. Že to nějak dopadne – tuto duševní lenost možná může být pro autora těžké odlišit od napadnutosti.

Bivak

motto: Bivak – tábor beze stanů

Pod pokličkou našla stará rybí kost
a krákoravě nad tím mávla rukou.
Pod pokličkou našla stará rybí kost
a vyvalila na ni oči
a byly to oči cest a souvratí
a oči horských silnic,
stará pod pokličkou našla rybí kost,
starý se tomu řehtal v křesle,
nastražil kost,
aby připomněl staré,
že už má dost hrkavého života,
vylekal se ovšem.
Neboť byly to oči cest a souvratí
a byly to oči trasy (zvonků)
a oči horských silnic
a bylo to, jako když akord
rozepjatě práskne kuchyní ?
Rozuměl jsem starému…
Na zápraží tušil zápraží a jinak nic než prach ?
Nic než prach -

Petržka (Pitínský), když kdysi dával dohromady nějaké básně – nevím, jestli je pak po roce 89 vydal – tak mi řekl, že litanické opakování už je nadužívané. Řekl to možná jinými slovy, možná jsem ho ani nepochopil, přesto jsem si zapsal za uši, že je neslušné, protože zaručené, když se opakuje verš. Podobně, jako je na obraze neslušná symetrie, protože je nezaslouženě silná. Zůstalo mi to jako blok, přes který se obtížně přenáším, a aplikuju si ho i na takovéhle celkem nevinné a navíc variované opakování, že se našla rybí kost. To mi dokáže pokazit celou báseň.

Ale i bez bloku bych měl pocit, že hlavní básníkovou snahou bylo, aby si nezadal – a podle svého přesvědčení by se asi znemožnil, kdyby mu bylo moc rozumět. To je myslím frekventovaný jev: pravou profesí básníků bývá křížovkář, hádankář. A úsilí se spotřebovává na zakódování, místo na rozkódování.

Co ještě je na básnění obzvlášť odpudivé: metafory. Lepší básníci si dávají pozor na „jako“, aby nenapsali, že měla oči jako chrpy, možná si vyříkají, co se nedělá, na nějakých dílnách nebo kde; ale „oči horských silnic“ napíšou v klidu.

Tím vším nechci popřít, že tahle báseň má přese všechno za slovama svou přesnou chuť, spíš pachuť; nazval bych ji „saturnskou“, snad proto, že jsem takovou chutnal při čtení básní vašeho pana šéfredaktora… Jeho básně jsem ale nakonec strávil, dokonce jsem je ilustroval. Kdo tuhletu skutečně psal se neodvážím tipovat.

***

Nezlob se, Pane,

žes mne učinil,
aniž mne trestej,
že jsem takový.

To je tak prosté, a tak to vztahuju na sebe, že mi to skoro nevadí. Dokonce nevylučuju, že si tu větu přivlastním. Nevím, jestli je to báseň (vnucuje se mi: bázeň, omlouvám se), řadím si to třeba k větám Jenny Holzerové, její Truismy taky takhle nabíjejí. Proč by ostatně musela věta být míň než báseň. (A skladba víc než melodie.)

Seděl jsem sám

Seděl jsem sám a sám jsem pil,

mrzoutsky čelo vraště.
Lupínky květů padaly
v záhyby mého pláště.

Opile vstal jsem, těžce šel ?

měsíc mi cestu poví!
Do dálky pustá pole šla
a ptáci spali v křoví.

Přiznanou stylizací do romantizmu 19. století se (pro mě) překvapivě tahle póza stává milou, osobní, skoro vyzývající k identifikaci čtenáře se zachmuřeným hrdinou. Tím spíš, že nejde o opravdu depresívní depresi, která snadno dostihne toho opravdu proklatého, ale naštěstí jen o grandiózní bohémské gesto podpořené intoxikací. Sám jsem při prvním přečtení bez váhání spatřil v mysli cestu ze sousední obce Hvozdec (říkáme mu Tibet) v noci přes pole, kterou jsme ještě pod zákonem, opilí a s hvězdnou oblohou v temeni nesčíselněkrát absolvovali. (Ale to je možná dáno i tím, že jsem o cestě z Tibetu sám kdysi napsal text pro E, jmenuje se Uprostřed pole.) Ten ovšem není ani náhodou tak noblesní, jako tyhle verše. Jsou přesné, náhodou je poznávám, je to Li Bai, a větší díl mých komentářů spadá na vrub až moc tvůrčího překladu. Originál má atmosféru dost jinou, je tam skutečná melancholie, bez image.

Myl nádobí u Zpěváčků

A najednou

opona chrámová
se roztrhla
hle!

Po kuchyňské lince

ach
spatřil breberku
bylo mu do breku

Běžela

beruška něžná
malá subtilní
těžká

Hmyzu kněžna

To musel napsat slušný člověk, asi se taky styděl za ty lži, které odjakživa k básnění patřily. Je v tom prvek zázračnosti, to se mi líbí, ale zdá se mi, že je tam pouze expozice, ukázání obrazu – při doznívání mi schází nějaký substrát, do kterého by se ten pocit vsáknul; nakonec se proto vtírá pachuť efektnosti. A zpětně je to i předvídatelné, příliš polopatisticky se inzeruje, že se použijí velká slova pro nicotný úkaz, aneb že na tak nicotný úkaz ani velká slova nedostačují.

Můj rychlý den!

to noc se vleče,

housenka

K ránu

jde ke dnu,
plachtí
vývrtkou: rytina

Vypasený list

Když básníci neví o čem, píšou o noci, o dni (zde o dnu), o svítání, o očích a víčkách, také o vytřeštěných sliznicích či stékajících sklivcích: co dělat s tou schopností básnit, když není o čem? Musí se něčím nakrmit. Tyhle verše mají alibi, jsou inteligentní, mají dojezd ještě po přečtení, ale nezdají se mi skutečné, jen vybásněné. Ještě víc než jejich autor mě ale nebaví čtenáři, kterým se to líbí – no teď jsem to někomu znechutil, jiného zatvrdil a autora rozladil. Nevím, jestli pomůže, když připomenu, že stejně řeším jenom svoje problémy.

Řev

Slyšíš ten řev

vidíš ten křik
všechny ty povely
všechen ten řev

Slyšíš ho vidíš jak řve

jak otvírá ústa až vzduch se chvěje

Tak co teď s tím v tom tichu

tak co teď s tím v tom lehkém bílém sametu dechu?

Nějak podobně zněl jeden text pro Dunaj, asi ho psal Karel David, možná Fajťák. Není to nakonec opravdu on? Asi ne. Hlavně ta kontrastní (a reprízovaná…) věta mě ukrutně nasírá, básník se prořekl: tak co teď s tím? a zachraňuje to opravdu odporným sametem dechu… To je neslušné, a zpětně to vykládá i ty vstupní fráze, které se mi nakonec začínají zdát nedostatečně obrazné.

To je příležitost! Životní zadostiučinění, postěžovat si na umělost poezie, ještě k tomu přímo v literárním časopise! Ale já si stejně tak stěžuju na umělost malby a celého umění, to nic.

Jestli tato rubrika je i trochu kvíz, co kdo pozná, tak jsem na celé čáře selhal, omlouvám se autorům i čtenářům. Ale vzdělávám se – dneska mi poštou přišla antologie české poezie, paralelně v ruštině i češtině, kterou zkompiloval Daniel Dobiáš v Moskvě, bichle asi sta autorů, šestset stran. Začal jsem si číst, vůbec mě to nenudilo, i když jsem brzy zjistil (jen sám pro sebe, to těžko můžu někomu vnucovat), že se všem těm metaforistům najednou vymyká několik duchů, kteří jdou za poezií skutečně ven do světa, a ne jen do hlubin psacího stroje, jako třeba Wernish, ale i Krchovský, Magor nebo Veselský, i přes stylizaci mi přišli čerství taky už zmíněný Pitínský nebo Eberhard Hauptbanhof. A Kabeš tam má napsáno: /p o e t i k a : / nic se nepřirovnává.

Teď v druhém mailu od Boženy Správcové jsem se teprve dočetl, kdo je autorem které básně. Trapas. Zapomněl jsem písničky Dunaje, přinejmenším Beruška a Wernish mi měli dojít, Hrušku a Hrbáče bych měl znát, navíc jim nespravedlivě ubližuju, a nejhorší ze všeho, jednoho autora už nerozladím… A to jsem si ho v předchozím odstavci vepsal do erbu.

AttachmentSize
tvar2005_15_str11.pdf434.92 KB
původní komentáře: 

1 Cerstvost pozie Pavla C. m WWW 23.09.2005, 23:50:38

Cestovní horečka
(Moskva brzo ráno)

Z Afriky se vytlačil člověk barvy hovna,
z Asie připlul člověk barvy moči,
z Evropy přiletěl člověk barvy sliny,
z Ameriky už to nestih člověk barvy krve

Naplivat na ně,
na všechny naplivat,
hlava je nejvejš,
to se ví !

……………..
……………..

Posnídat s tím, kdo přeložil
Villona do japonštiny
a podceňovat
pak už jen podceňovat

Vždyť déšť odlešťuje
znaky odshora dolů
do louží nul svalených na lopatky

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.