za biodiverzitu v politice…

Jak už vycítila Zuzi, po předehře o plýtvání následuje další krok, v němž se otevřeně hlásím k podpoře Zelených. Byť jsem zde dříve pochyboval, zda by člověk vůbec měl sdělovat, koho plánuje volit. Nikoho tím zpravidla nepřesvědčí, lidi jinak blízké jenom naštve a svým dílem přispěje k primitivnímu zfanouškovatění (v podstatě totéž co zfanatizování) politiky.

Kateřina Farná pro Salón

Kateřina Farná se mnou dělala rozhovor pro Salon, čtvrteční přílohu Práva z 29. dubna 2010. Druhý den už jsem vydání nikde nesehnal, tak text vkládám sem.
Návštěvníky tohoto blogu svými odpověďmi nepřekvapím, ale mně překvapilo, že Kateřina dokázala vůbec něco artikulovaného vytáhnout z nahrávky zmateného několikahodinového proudu mojí řeči.

…a ještě rozhovor pro SCOOL!

SCOOL! je časopis vydávaný na Gymnáziu TGM na Zastávce u Brna, ověnčený oceněními – například před dvěma lety cenou za nejlepší středoškolský časopis – za nímž stojí, stejně jako za mnoha jinými skvělými aktivitami, paní profesorka Eva Kokešová, sama neméně ověnčená, například je učitelem roku 2004, což obdržela pravděpodobně za to, že jako třídní učitelka strpěla ve třídě osm – vlastně devět – let našeho Jeníka…
Studentka/redaktorka Magda mi položila pár otázek.

mytologie

Jeden muž měl velkou paměť, ale jakmile si na něco vzpomněl, tak se mu právě tím zrovna to z paměti vymazalo.

Jeden muž si nepamatoval nic, ale našel způsob, jak zanechat zprávu pro příští okamžik.

Jeden muž si nic nepamatoval a nikdy ho nenapadlo, že lidé mají paměť.

Jeden muž měl velkou paměť, ale zapomněl na to dokonale.

Jeden muž objevil, že svou paměť nenosí v mozku, ale že ji má rozptýlenou ve věcech okolo.

Jeden muž stál před rozhodnutím, jestli stráví život zapisováním do paměti nebo do světa.

hluboké otázky

Dostal jsem mail, spíš spam, s šíleně závažnými otázkami, které posílá blogger a hloubavý technik z Plzně všem týpkům, na které našel mail v publikaci Kdo je kdo. A to v dobré víře, že se mu „dostane odezvy, která bude zajímavou hodnotou i pro další lidi naší společnosti“ a že „máte co sdělit a že vaše životní názory nám pomohou se orientovat, kam směřuje naše budoucnost.“ Mailové adresy ovšem ponechal viditelné pro všechny adresáty a tak ten idealista přispěl svou troškou k dalšímu zahlcování nevyžádanou elektronickou poštou.

kdokolia

K mé dětské mytologii patřila představa, že žiju splněný život. Nežil jsem zkusmo, poprvé, ale až po nějakém vyhodnocení, za odměnu.

Situace, která se zdánlivě vyskytla teprve nyní a jedinečně – třeba někdo přišel a přerušil mou hru – byla z tohoto pohledu rozluštěním mnoha předchozích téměř totožných situací, v nichž hra byla přerušena v jiném místě a jinak, případně vůbec nebyla přerušena. A já mám bůhvíjak zasloužené privilegium, že po všech těch nesčetných pokusech nanečisto žiju tu nejlepší možnou variantu.

zahřívací hladová placka

Tahle zahřívací placka neobyčejně ladí se zasněženou krajinou za oknem. Posledních pár mrznoucích dnů letošní zimy se ještě dá využít k jejímu ukuchtění.

Suroviny nemůžou být levnější: kilo mrkve stojí za 15 Kč, dva sáčky kysaného zelí po 10 Kč, čtvrt až půl kila mouky, pár špetek majoránky a trochu oleje stojí dejme tomu 5 Kč. Dohromady za čtyřicet korun uděláte cca osm placek po 300 gramech, každá za pět Kč. Proto ten název hladová.

vzdálenost sousedů

Blízkost vytváří vzdálenost. Vzdálenost mezi žurnalistou a romanopiscem je daleko větší, než mezi žurnalistou a třeba popelářem. Nemyslíte? První dva spolu mají spoustu styčných bodů, které činí každý rozdíl citelným. Přirozeně i popelář a novinář se můžou v něčem potkat. Ale častěji se budou moci těšit z luxusu lhostejnosti.

malba světa

Koukáme na svět a na věci a říkáme si, jak je to udělané. Malíři si říkají, jak je to namalované. Podle nich je celý svět namalovaný.

Vincent van Gogh radí, abychom si při koukání představovali, z jakých barev by se daly barvy, které vidíme, namíchat. Vidět svět namíchaný nás vede o krok před jeho vznik.

Na opačném pólu stojí Paul Gaugin, který říká, že když máme namalovat modrou, tak ať uděláme tu nejkrásnější modrou na světě. Tím se sice nedovíme, jak je malba světa udělaná, zato činíme krok k udělání světa malbou.

jednotka plýtvání

Strčím do kotle deset polínek a ohřeju tím kubík vody ke koupání nebo v přechodném období vyhřeju celej dům. Zní to idylicky, přiložit pár polínek. Jenže já si pamatuju ten strom, bylo mu dvacet let.

Bacha, jdu hrát na city. Ten strom se tlačil ke slunci, vzpíral se větru, rok co rok se obaloval dalším letokruhem, vůní přivolával opylující hmyz a vděčné lýkožrouty, měl své radosti a starosti…

fiat lux

Vidíme světlo. Bez světla se o vidění nedá moc mluvit. Náš svět je světlý. Fyzikálně je světlo energie fotonů. Fyzika ovšem neřeší, jestli jsou fotony světlé. Klidně bychom mohli fotony vnímat jako něco tmavého, je to jen „fyziologická konvence“. Absenci světla vidíme jako tmu, tak to prostě je – ale mohlo to být klidně naopak, tma, ono fotonové nic, by byla bílá a světlo by bylo „černé na bílém“. Že světlo vnímáme jako světlé je naše osobní věc – tak osobní, že dokonce nemůžeme mít ani jistotu, zda jiní lidé náhodou nevidí naši bílou jako naši černou.

kosmická bitva

Souběžně s každou bitvou pozemskou se vždycky odehrávala bitva bohů.

Pravidelně to byla právě bitva bohů, která určila vítěze.

Bůh Západu se v posledních stoletích ukazoval nejsilnější, vyhrál toho většinu.

(Paradoxně jeho nejmocnějším znamením byl obraz krajní bezmoci – zobrazení chvíle, kdy ho lidé odporně potupili a nakonec dokonce zabili.)

Posledních deset let začínáme tušit, že Alláh je silnější. Samo naše tušení se mocně podílí na jeho síle.

Slyšíme volání, že Západ potřebuje ideu. Nezdá se ale, že by tušení nějaké velké myšlenky bylo ve vzduchu.

hrozba

Toto je můj příspěvek ke konferenci Různé podoby rizika. Byl jsem poslední na řadě, tak jsem měl naštěstí čas to na poslední chvíli dopsat. Zároveň jsem stačil sledovat příspěvky; moc se mi tam líbilo. V textu částečně těžím z tohoto blogu, takže znalci lehce vyčenichají dva motivy, které se zde už trochu probíraly.

Na světě nežije ani několik miliard, ani pár tisíc, ani dva lidi, ale jenom jeden.

Jeden člověk, jeden svět.

Ten jeden člověk jsme vždycky my.

To není nikdo jinej.

„Někdo jinej“ – to je z definice nemyslitelná představa.

prozrazený podnikatelský záměr

Díky všem, kdo mi napsali k narozeninám – datum na Facebooku dělá divy. Ještě že je vymyšlené.

Jako dárek pro vás jsem připravil odhalení svého ambiciozního podnikatelského záměru, který jsem doposud prozrazoval pouze pod kódovým označením a to výhradně osobám, u kterých byla záruka, že vše hned pustí druhým uchem ven.

Tak pozor, přečtením následujících odstavců můžete místo mně skvěle zbohatnout, vytvořit prodejní řetězec, založit tradici a udělat si jméno (vše samozřejmě teprve po signování jednoduché franchisingové smlouvy!), navíc si báječně sami pochutnávat.

BAF, Hrozby a další pozvánky

Dneska jdu na otevření BAFu (Brno Art Fair) na brněnské výstaviště do pavilonu A. Je to veletrh galerií, první ročník, ambiciózní, zatím to vypadá na dost slušné zastoupení, trvá do neděle, více zde.

navoněnej toaleťák

Navoněnej toaleťák je symbol. Ukazuje daleko víc, než jen sám sebe. Neukazuje nic menšího, než konec světa.

I výkal má svůj kosmický rozměr, personifikuje strávené dobro (a tudíž otravu a zlo), nečistou hrozbu, kterou si sami produkujeme, stín, který způsobíme každým posvícením. V kosmické bitvě s ním se chtě nechtě ocitá i nevinná navoněná rulička, zdánlivě bezmocná, ve skutečnosti zákeřná a ve službách temných mocností.

Prosytit toaletní papír industriální voňavkou je zradou na ideálu z více důvodů: je to zbytečné, lživé a nezdravé.

uvnitř zeměkoule je druhá, větší

Taky jste se při čtení Švejka ulehčeně řehtali blbosti onoho profesora v blázinci, který tvrdil, že v zeměkouli je druhá zeměkoule, která větší než ta vnější?

Když něco vidíme, znamená to jednak, že ta věc má nějaký vzhled, nějak se jeví vůči pozadí. Je tam, v jasné vzdálenosti od našeho stanoviště.

řeč na vernisáži Grafiky 2 na FaVU v Brně

Na vernisáži našeho ateliéru Grafika 2 v galerii Aula brněnské Fakulty výtvarného umění VUT jsem pronesl řeč, kterou sem vkládám. Zvláštní, že to je už druhá vernisážová řeč o ateliéru, kde mluvím o idiotech. As to bude něco znamenat, i když ještě nevím co. Vystavujeme cosi krajně nevhodného, co připomíná večerní kreslení nebo ty nesmyslné uhlové studie, které se dělávají na umprumkách. Ale měli jsme k tomu dobrý důvod.

Idioti.

Aroganti.

Předposranci.

Strupi a hňupi.

Omezenci.

Lháři.

Svévolníci.

co jsem dělal 17. listopadu

Časopis Sanquist se mě zeptal, jestli nemám k převratu v roce 1989 nějakou vzpomínku na 3880 znaků. V září toho roku jsem odejel do Holandska na festival nezávislých aktivistů Against Current, kam s náma poprvé za hranice vyjela taky skupinka za Jazzovou sekci a pár dalších úleťáků a pravděpodobně též nějaký ideový dozor. Miloš Vojtěchovský zařídil pro naši skupinu E koncert v Melkwegu, nejlepším klubu v Amsterdamu, a udělal mi pěknou výstavu. Pobyt jsem si tam nakonec prodloužil víc než o měsíc.

výzkum Zdeňky Pincové

Zdeňka Pincová (osobně se neznáme) studuje sociologii na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a píše bakalářskou práci z oboru sociologie umění na téma Pohled na umělecký úspěch očima studentů a pedagogů.
Protože jsem se s ní nemohl potkat, abych odpověděl na pár otázek, poslala mi je mailem. Odpovídám většinou to, co už jsem předtím v jiném slovosledu řekl někde jinde, tak to berte jen jako moje i vaše opakování.

předmětné myšlení

Trojúhelníkem prochází duch trojúhelníka, skvrnou duch skvrny. Věc je věcí, protože má ducha. V duchu se věc ví. Trojúhelník není, než vědění trojúhelníka, věc není, než vědění věci. Žádné zprostředkování. Duch věc tvoří tím, že ji prochází. Duch ví, kdyby nevěděl, nebyl by to duch. Ví ale vždycky jen svou věc, tu, kterou prochází. Nejde o dvě věci, ducha a věc, ale o vědění; to je jedna věc. Než, že existují, můžeme o věcech říkat, že se vědí.

středový extremizmus

Skupina občanů, hlásících se ke středově extremistické Nijaké straně, prošla včera odpoledne u příležitosti Dne prostřednosti Prahou a krajskými městy. Policie nemusela zasahovat.

Její tiskový mluvčí Josef Novák sdělil, že strana sdružující občany bez názoru hodlá kandidovat do parlamentních voleb. Odhaduje se, že Nijaká strana se těší až čtyřicetiprocentní podpoře a mohla by se stát vedle ODS a ČSSD třetím velkým hráčem na české politické scéně. Skalními příznivci NiS jsou podle Nováka především ti, kdo k volbám nechodí, ale i další voliči bez názoru.

jungovský stín

V principech taiji straší jedna strašně jednoduchá věc: přenášení váhy.

Všichni samozřejmě víme, že rozložení váhy na obě nohy nikdy nesmí být fifty fifty – neptejte se ale, jak bez porušení tohoto pravidla vůbec můžeme přejít z jedné nohy na druhou.

Někteří učitelé praví, že poměr váhy by měl být těsně kolem polovičky: padesát jedna na čtyřicet devět procent.

Avšak jiní znalci zdůrazňují, že rozdíl musí být stoprocentní, sto a nula. Že v taiji stojíme vždycky na jedné noze…

jiné světlo na začátku než na konci tunelu

Před půl rokem jedni mysleli, že to potrvá půl roku. Pesimisti rok. Soudní lidi, se kterýma jsem v poslední době mluvil, soudili, že budeme muset překousnout dva až tři roky, než se to zase začne trochu vracet zpátky.

Zpátky? Proč by mělo?

Oč pravděpodobnější je, že „svět už nikdy nebude takový, jaký býval“!

Copak nevidíte ty podlitiny na obloze?

Nevidíte, jak se hvězdy vzdalují a země je ztichlá před velkou ranou?

Stovky milionů si jsou najednou jisté svým právem vnutit vlastní idiotskou vůli jiným stovkám milionů.

cesta a cíl

Čest!

Zdar!

Kam jdeš Cecile?

Ale nevím, Česťo. Za nosem.

Co to? Jsi hledač nesmrtelného noos? To tě chválím! Je skvělé, když se pokoušíš v životě nalézt smysl a cíl! Přeji ti mnoho úspěchů!

Co tě nemá! Jsem na cestě, a smysl nacházím v každém kroku, průběžně. Cíl je sucharský, odsvobozuje. Nejsem strup, abych všechno podřídil nějakému zabetonovanému cíli, o kterém ani nemůžu vědět, jestli je ten pravý.

vždycky musel mít poslední slovo

Opilý zřízenec při čtení pohřební řeči poplete nebo vůbec nezná jméno zemřelého. Hraje hudba, kterou nebožtík upřímně celý život nenáviděl. Smuteční síň zdobí nevkusné normalizační dekorace, a estetické utrpení z nich drsně konkuruje vaší kontemplaci. Po vás se už hrne další várka, přičemž mladému střihounovi, který nevybíravě vytlačuje konsternovaný zástup pryč ze síně a pak i z nádvoří, nemůžete dát ozdravnou bombu, protože byste tím nabourali pietu ještě víc než on. Při hostině číšník briskně pochopí, že hosté s červenýma očima nebudou úzkostlivě ověřovat položky na účtu.

jednoduchá hra

Pro kolokvium v Kroměříži píšu „přednášku“. Dávám ji sem, i když na ní budu ještě měnit. Dejte mi když tak vědět, co tam chybí nebo je špatně, ď.

Představme si hru.

Má jediné pravidlo: musíme ji hrát.

Na první pohled se zdá, že to znamená až příliš volnosti v pravidlech, aby to vůbec byla hra.

Na druhou stranu to vypadá, že hra je nádherně volná, v ničem nás neomezuje, může ji hrát kdokoli, kdo se o ní doví.

Je to lidová, nebo, chcete-li, demokratická hra.

Možná tuto hru však hrají i ti, kdo se o ní v životě nedoslechli.

péče o střevo

Kdysi jsem seděl se staršími spolužáky od Smetany v letní zahrádce. Hleděl jsem na ně se zvědavostí, některé jsem znal jen podle jména; byli to pánové už vesměs dobře zařazení na tehdejší výtvarné scéně, zatímco já jsem sotva opustil školu. Očekával jsem, že pochytím nějaké postřehy ze života, jak vlastně vypadá ta „volná noha“. Místo toho se vedla řeč výhradně o problémech s konečníkem.

konec Galerie Rudolfinum?

Petru Nedomovi můžeme být vděční za cca 65 výstav v Rudolfinu. Je fakt dobrej. Teď ho chtějí odvolat. Absurdní! Napsal jsem ministrovi, ještě úplně všem nadějím konec není:

Prof. Václav Riedlbauch, ministr kultury ČR, Maltézské nám. 1, 118 11 Praha 1
Vážený pane ministře,

život věčný

Byl jsem nedávno v kostele a byl mi nabízen produkt. Šlo o celé portfolio s velice zajímavou skladbou, s dluhopisy a investičními certifikáty, které emitent prodal kostelu zřejmě jako koncesionářskou emisi. Dluhopisy byly dlouhodobé, s dobou splatnosti věčnost. Projevil jsem zájem, ale jako drobný střádal jsem si nemohl dovolit investovat víc, než jen jednu duši.

Pages

Subscribe to |<  ()  |<  ()  |_  |  /\ RSS